Zahrada snů.

Ach, ano, nejednou též jsem ji zhled’,

tu taxus a cypřiše, mdlých růží květ,

na vodách stojatých býlí...

tu omšených bohů trosky se tmí,

kde slavík jen v půlnoci zpívati smí,

když měsíc k vlnám se chýlí.

Tu kiosk zahalen v jasmínu květ,

do kořán okno – ztracený svět,

ve fontanu šum flétna kvílí...

Ach, tam jsme také snili

a jak jsme šťastní byli!

O jakés kadeři zlaté tam sen

spěl hlavou tak vzdušný – chytit ho jen!

Ach, člověk snadno se mýlí...

Tam o ňader vlnění zdálo se cos,

o tailii pružné tak nad rákos...

Sny vše ty zda ona ví-li?

Ba neví je, neví, jsou fantasmat plen,

jsou duhy, jež neměly viděti den,

terč, láska darmo kam střílí...

Ach, my tam přece snili

a jak jsme šťastní byli!

Nuž s Bohem, zahrado, oči si mnu,

mých nocí edene, pohádko snů,

jež v sluch nám šeptají Víly...

Do moře klamů již propadla ty’s

jak zázračná, oblačná Atlantis,

my plujem, nepřijdem k cíli.

Já po tobě ruce toužebně pnu,

tož z obětí ledů i plamenů

hřmí srdce tep, hlava šílí,

a my tam přece snili

a jak jsme šťastní byli!