Zahrada vzdechů.

Bez hnutí zahrada se leskne

jesenním sluncem zlacená,

cos chvílemi si v snětích steskne,

chvílemi cosi zastená.

Tlumeně v korunách to vzdychá,

za vzdechem vane tichý vzdech,

a pokaždé se snáší zticha

list velký, zlatý dolů v mech.

Neztichne snětí teskné štkání,

vše samý pláč a vzlyk a sten,

a listí prší bez ustání,

za listem list jak duše sen.

Za listem list se snáší volně

na cestu dávno ztajenou,

a srdce mé se chvěje bolně

těch teskných vzlyků ozvěnou.