Zahrada

K návštěvám v podzimu teplém, kdy podél zdi zrají

zlaté a modré hrozny a oříšky spadávají,

děti a paní přijdou, na šatech sluneční skvrny,

o městě hovoří paní a děti křepčí jak srny.

Slunný když konec září, ostrůvky prožloutlé vábí,

stará zahrada s domkem ke blahu stačila by.

Taková ovšem by musila být, jak ta, již jsme znali,

zahrada dědečkova, když byli jsme zcela malí.

Z daleka vozem i drahou nás cestou přes města divnou,

přes řeku, po pramici, silnicí pod myslivnou,

kolovrátek kde hrál a opičky tančily hnědé,

přivezla matka ukázat: tu jsou mé děti, děde.

Děd si nás vážné prohlíží, poprvé vidí nás,

pod bradou šedivé vousy, zrak přísný a jadrný hlas.

Dobře. Leč nežli se jména znáti naučí,

jako roj když mu vylítne, kol hlavy zahučí.

Jeden se ve vodě zmáchal a druhý již na půdu vlez‘,

šaty si roztrh‘ a třetího byl by pokousal pes,

holčička neví si rady, však šeptá, jak velké dámy:

něco se stalo s jejími šatičkami.

Ale návštěva vzácná, na níž se těšíme roky

v minutě sevšední, mění se v křiky a skoky.

Matka dí: stydím se. Děd však zná dětskou již lásku,

pod vous se směje, a podpichuje a škádlí svou chásku!

Veselé jsou dny v září a proto ten zvolen byl čas,

všecko že v zahradě zrá a strom že víc miluje vás.

Dosud jsme nevěděli, co zahrada má, co dát umí,

takové švestky sladké a hrušky a jablka, blumy,

některé dozrávají, až stromy se tíhou kloní,

ale již hromady ovoce v zahradním domečku voní.

Největším, nejkrásnějším nám zázrakem připadala

dlouhá zeď zahradou celou, kde spousta vína zrála.

Muškátové a modré a černé hrozny visí

podél rezavých hřebů a různé vůně své mísí.

Vždycky v září teplém se v duchu pokloním znovu,

uctívám vzpomínkou slunnou zahradu dědečkovu,

vidím zas podzim teplý, kde podél zdi dlouhé zrají

zlaté a modré hrozny a oříšky spadávají,

na dlouhou cestu vzpomenu, na ustaranou matku,

na tanec opiček pod myslivnou u kolovrátku.

Nad zářijovou travou, po níž vlny se ženou,

vzpomínám, na nás že dobré větry nezapomenou.