zahradníkovo hoře

kdybys byla z mramoru,

díval bych se nahoru,

a ty bys mě, moje milá,

úsměvem svým ozářila;

k štěstí by to stačilo,

zbytek dnů mi zlatilo,

snění mé jak plachta bílá

po mořích by tančilo.

kdybys byla socha jen,

pokojný by byl můj den,

za mnou bys jak musa nová

šeptala mi dobrá slova,

v ulitě bych žil a snil,

na ničemy kolem plil

a tvá ňadra mramorová

před spaním bych políbil.

ale že jsi živý tvor,

touha, údiv, něha, spor,

že jsi plna snů a vznětů,

plna ovoce a květů,

jako cizokrajný sad

objalas můj listopad:

ve dne v noci marně hnětu

vzdušný zámek pro náš hlad.

že jsi vonná zahrada,

je můj život balada

o zahradníkově hoři,

že, co počal, nedotvoří;

z jeku zešílených dní

ironické „pozdě“ zní,

a mé choré srdce hoří

na hranici pohřební.