Zahrady duše.

Do zahrad duše mé jsi vešel.

Bloudíš tam...

Bázlivým cizincem být připadáš,

jenž krokem nesmělým se do svatyně vkrad',

kam přístup zakázán.

Jat krásou, žasneš –

květy přitulit bys ke rtům chtěl

a sametových lístků dotknout se

jak drahých očí.

Ale váháš zpit

a rozpačit z té krásy barvité.

Já za ruku tě vedu v jas i stín

svých cest.

A jarní ptáci duše mé

tě obletují, aby písní svou

tvůj probudili cit.

Já učím tě,

co milovat je nutno

a jak žít,

co podržet, co minout

a co pomilovat

víc nežli chvíle letmým dotekem.

Z květů, jež rostou u cest zahrad mých,

vybírám tobě ty, jež nezvadnou

a věčný pel jež mají na lístcích,

jež věčně voní.

Útulek nejsladší pro chvíle zemdlení

ti stelu na výšinách zahrad svých,

a vděčně přiznávám, díl největší

že krás těch vyrost' pod tvým pohledem.

Tam krok tvůj nepotká se s kamenem,

a šatu trnem keř se nedotkne.

Tam se mnou jsi jen v kráse.

Všedna dech v ta místa nepronikne,

kudy jdeš,

a kde tvé čelo věnčím vavřínem.

Tam čistý zdroj tvé síly všude je. –

Pro oko krása, duhy rozpjaté

do dálek azurových obzorů,

pro sluch zní sladká píseň odevšad,

opojné vůně jsou tam pro smysly

a pro doteky květů záhony.

Pro zahojení stesku – radosti

a pro samoty chvíle – velký mír.

Do zahrad duše mé jsi vešel.

Přebývat a zůstat v nich

zda také dovedeš?

Tvůj sleduji krok...

Ruka tvá se chví v mé dlani vztažené,

a hory, hory ční

před duše branami,

a mlhy přibývá.

K zahradám duše mé teď cestu znáš.

Je nutno hory slézt a mlhou proniknout

a v uzavřené brány zavolat

výkřikem velké touhy.

Tak-li vrátíš se –

již odejít ti nedám z duše své

a zahrad svých dám krásu veškeru

ti na pospas.

A budu družkou slavných chvílí tvých

a pochodní, jež cestu osvítí

ku věčné kráse, která domov má

v zahradách duše mé.