ZAHRÁVÁNÍ S PRAVDOU

Pánové, dámy,

satanskou mám dnes chuť zalaškovati s vámi,

Roentgenovými blesky shlédnout' vaše ledví

a rozetnout je ve dví,

abyste stáli jací jste,

ať chudáci, ať gážisté,

ženy i muži –

jen ve své kůži,

bez všeho, co je umělé,

bez všeho, co je domnělé.

Nuž moji drazí –

teď buďte nazí.

He – vy tam, pane!

Své břicho napapané

skrýváte v drahý šat, který jste nezaplatil.

Proč pak jste krejčího zkrátil?

Ten řetěz na vašem těle?

I ten je věřitele.

Vy, milostivá, vy se usmíváte.

Nu – nevím, nevím, příčinu-li máte!

Proč tajný pokyn dává vaše ruka?

Proč vaše nožka jemně jinou ťuká,

jež není manželova?

Nu – nebojte se: víc' neprozradí slova.

rasury vašich knih duševním okem zřím

i ony položky bravurně fingované.

Hrajete na burse, můj příteli a pane?

Vy, slečno, včera cudně jste se rděla,

když tetička vám hloupá vyprávěla,

jak kdysi prvně políbena byla.

Proč, slečno, jste se tolik zapýřila?

Proč utekla jste? – Dítě! teta řekla

a za cnost vaši k modlitbě si klekla.

A vy – co vy? Snad v téže chvíli

jste u milence v šatu vodní víly

v postýlku vklouzla, abyste se vzdala.

O hloupé tetě pak jste povídala.

Panenko milá!

Totéž jste vícekráte učinila!

Vy prý jste notářem, můj pane ctěný!

Vám dobře známo, co kšaft podstrčený

vynést může – a co hbitá,

když boháči se vpálí paternita.

Kolikrát již jste prosoudil statek?

Kolik jste k slzám donutil matek?

Kolika sirotkům všecko jste vzal?

Čekejte, pane, kriminál.

Ale – vy tam, vážený, milý,

čekáte také na svoji chvíli?

Jste ženat, pane, prsten mi to praví –

proč tedy dál jste motýl přelétavý?

Proč kromě bytu pro rodinné štěstí

hnízdečko máte také na předměstí?

Dejte si pozor! Ta – no, víte, která –

jiného měla v onom bytě včera.

A vaše žena? Dobré pozor dávat

a nedobré přespříliš zanedbávat,

sic' jednou z rána muž dvou žen

stát bude sám a opuštěn.

Vážený pane – ano, vy –

dřív' než kdo za vás odpoví,

povězte, co jste sousedovi řek'?

Je vaším radou, nutným jeho vděk

je, pane, vám a přece včera jste před celým stolem

jej nazval volem.

Teď bystrou hlavou jste ho asi zval,

na to a ono se ho otázal,

na dětičky se zeptal, na paní,

na oběd, dobrou snídani –

vždyť protektorem je pan rada vaším...

Ach – servus, maestro – odpusťte, že plaším

vás také v chvíli tvořivého snění.

Vím, přemítáte, kde co k ukradení.

Vám je to jedno: Francouz, Ital, Rus

vejdou se v díla vaše. Lepší kus

vždy vybrat znáte

a s klidem jej pak ve své knihy dáte.

Vtip v tom je celý,

že vaše myšlenky dřív jiní měli.

Šťastný se osud na vás, mistře, klade:

vás nikdy nikdo neokrade.

To už pan herec – tam ten oholený –

je jiný chlapík. Je hrdinou scény

a směle k předu proudem slávy pluje...

Co na tom, že tak trochu kopíruje?

On není fušerem: vzal mistra celého.

Čím byl by bez něho?

Bez Vojanovy práce

Vojana pozná příští generace

a za to jistě zaslouží si vděk.

Vám, pane, málo sluší pošklebek!

Nu, nechcete se trochu lépe chovat'?

O hotelu vám budu vypravovat'.

Před vchodem párek: ona, on.

On obstárlý a ona pod zákon,

Ó, krčíte se? Pozor pane dejte,

paragrafům se s úctou vyhýbejte.

To zas váš soused – ten po levé ruce –

je zcela jiný. K cíli nejde prudce

a přece získá. Umí býti němý.

Je za to zahrnován provisemi,

je ctěn a vážen, jak to letům sluší,

až přijde čas, kdy za provisi duši

dá satanu. Tak stále dál a dál.

Kamkoli pohlédnu a kam bych ukázal,

vždy opak najdu toho, co se jeví

a o čem málo kdo, anebo nikdo neví.

Má každý skvrnu na své kartě rodné

a pěkný hříšek, v který když se bodne,

je úzko jemu. Či nikoli? Tož radím všem:

kdo nemáš viny, mršti kamenem

sem do mé lebky. Nikdo? Vida! Vida! (Kýchne.) Hepší!

(Šeptá.) Já, milé panstvo, také nejsem lepší!