Záhrobní sen.

Až vítr prach můj rozmete,

prach mého srdce šedý,

jí sním, že z něho vykvete

květ naposledy.

Ať vzkvete někde na louce,

kol ať je bor se tmící,

kam za ruce se vedouce,

jdou milující.

Když západ ještě krvavý,

jak zraněn přehluboko,

a probírá se z únavy

hvězd vlídné oko!

On uvidí ten štíhlý květ

a uvidí jej ona,

ta květina se bude chvět

tak rudá, vonná.

Tak chvět se bude, jak se chví

nám srdce živé v těle,

když plné tuch a tajemství

a láskou vřelé.

On utrhne a podá ji

své dívce mladé mžikem,

ta zulíbá ji potají

svým sladkým rtíkem.

Mé srdce v květu zakletí,

jenž pukne plně,

ten večer bude ležeti

na dívčích ňader vlně.