ZÁHROBNÍ ZEMĚ

Zář chabě lítostná jak v předvečeru

lehounké smrti vane z naklonění

vadnoucích lótů v křehkém pološeru

a mdlobně sladká vůně zapomnění.

Zesnulý vítr věčna, podvědomý

(andělů šepot dosud hasne v něm),

neslyšným omdlením se měkce lomí

ve liliovém světle bezstředném.

V mdlé unylosti země bezestinné

pod neurčitou něhou stromoví

s větrným chladem bezšumně se line

geysirů štíhlých opál ledový.

Zemřelých mhavý závan prolíná

zlomené vody v háji vodotrysků

a v afeliu dálném usíná

Sirius, pastýř bledých vodotrysků.