ZÁHUBA RODU PŘEMYSLOVSKÉHO.

Když moudrá věštkyně a kněžna

své vážné vyslyšela rádce,

že nestačí jen ruka něžná,

však rázného že třeba vládce,

jenž zajistil by mír a shodu

té zemi rozvaděných rodů;

když běloušem pak rozřešen

los země, rolník povznešen

z hrud jejích na knížecí stolec její:

vše plesalo, že z lidu pro lid

když Čechům přáno vládce sobě zvolit,

pak šťastně radostnými ději

se rozvijí a vzkvetou věky Čech!

Rod Přemyslův pak věky přežil,

až k oblakům svou slávu věžil –

však padl přec! – Nach milců slávy všech

tkán do krvava bývá na rubu.

Smrt vražednou, již zhynul Václav třetí,

vryl český dramatik nám do paměti,

svou romantickou zbásniv „Záhubu

Přemyslovského rodu“. Ještě dnes

se chvěje v srdcích bolný děs,

vnuk Vršovců když, polský bezdomek,

svou zakuklenou ve králově plášti

dceř vraždí, když pak Durynkovou záští

poslední Přemyslovců potomek

se kácí v krvi své. S tím dojmem v duši

jsem snila v noční temnotě a hluši

sen chmurný. Velká, stinná postava

s tmou černou splývá ve svém černém hávu,

jen zraků hloubka doutná do žhava.

„Zda znáš mě?“ šeptem hlubokým dí zjev.

„Duch mstící jsem – a sloužím dějin právu.

Mníš, Vršovec že mstil se Přemyslovci?

Ne! Básník vytušil a rozhodl,

že Václava jen cizák probodl,

v němž vtělen dědičný váš kletý hřích!

Přes matek slzy a přes bratří krev

jste urputně, jak lítá zvěř a lovci,

vždy stíhali se v dravých sporech svých.

Ó, slavný ten váš Přemyslovský rod!

Či bratr bratra z vlasti nevyháněl,

v zem nezval Němců, jim se neukláněl,

k svým nepřejný, pln lásky cizím vhod?

Či nebyl pyšen slávou Soběslav,

když dovolil mu říšský Němců mrav,

že slouti směl: „Nejvyšší říše číšník?“

On, Čechům v úkor do Čech uváděje

řeč Němců, řady jejich, privileje,

zdaž nebyl proti národu to hříšník?

Ti vaši Václavové, Otakaři!

Zda v lesklý úplněk svých slavozáří

skvrn charých vinou svojí nevmetli?

Kdo cizákům dal v dar tři české kraje?

Kdo země poklady jim otvíraje

přál jejich rejdům, aby rozkvetly?

Kdo silnou podporou byl cizích svodů?

Kdo němčil jména hradů, měst i rodů?

Kdo panstvím cizích byl by ochočil

váš lid jak bezbranné jen stádce ovcí?

Kdo duši českou byl by zotročil,

řeč vaši pohřbil? – Ejhle – Přemyslovci!

A ještě věříš v jejich výchlubu?

A ještě truchlíš pro jich záhubu?

Ó, plač, jak po barbarsku, po hrubu

zde cizí zvůle zvedá hlavu tuří,

zlé dědictví jak podnes los váš chmuří!

Věk tragedií královských vás minul,

vrah ale bdí! Rod Přemyslovský zhynul.

však Záhuba tu zbyla, ještě zuří...“