ZAIMPROVISOVÁNO

Zhnusen moderní tou četbou,

– dámy, páni, rance spisů

číst jsem musil jako soudce

pro výroční tučné ceny –

rád odbíhám do zahrádky.

Jak je život jednoduchý,

jak je samozřejmě prostý!

Rostlina tu žije, vzrůstá –

lásky čas má s květem, vůní,

potom plody... Dámy, páni,

vy v těch knihách líčíte nám

jen a jenom dobrodružství

genitalií svých, cizích –

k čemu tahle králičina?

Člověk silný tyto chvíle

žije lidsky, samozřejmě,

ale mlčí o nich...

K čemu

však já káži? Proč Vám právě,

čekajícím konkurentům?

Povím dojem svůj co soudce

v čase určeném i místě,

zde pak, v zahrádce té pestré,

budu klidně pozorovat

rozmar věčných životů těch

v štěstí barev, tvarů, vůní,

ve všech formách jejich lásky –

ano, milují i ony,

jenže milují a mlčí,

docela už nevytroubí

lásku svou a způsob její

do širého světa tiskem

za hamižný bakšiš – ano,

příroda má mnoho stránek,

s nimiž člověk – pesimista

smířen musí souhlasiti.