ZAJATEC.

Bohatý imaginací, však chudý vlastním žitím,

svůj trávím věk, já, těla zajatec –

kol oken mých čtyř stěn jdou rána, dny i noci,

kol oken mých čtyř stěn jdou čtyři roční doby –

měsíce, léta...

Jdou, stále jdou a uvnitř čtyřech stěn

jdou s nimi naděje a zase zklamání,

dny klidně smutné a dny zoufanlivé;

stejné i nové tváře v úzkém obzoru

se střídají v světnici přede mnou,

vždy totéž neporozumění, tytéž marné kony –

tak žití dny se sunou kolem mne,

měsíce, léta!

Mé okolí se dívá nečinně, a mluví,

oh, běda, stále nadarmo, a mnoho, planě mluví,

v svých řečech, myšlenkách větrné mlýny staví –

to okolí mé! Lidská slabost sama

v svých způsobech a tvarech nejrůznějších,

maličký Babel lidské nedokonalosti

i v myšlení i v cítění:

Zde předsudek, suggesce, autoritářství,

a náladová nevytrvalost,

a lehkomyslnost a netečnost.

Zde závist, zlomyslnost, uražená msta.

Zde výsměch, zneužívání...

A marný vzdor, a mamo bránit se,

a tak to nezměněně jde a jde

měsíce, léta...

Můj intellekt víc stále mužní, sílí,

můj názor životní se stále upevňuje,

můj názor životní vždy v podrobnosti větší

se harmonicky, přesně rozvinuje –

v svém vlastním životě, v svém vlastním díle

zřím stále nové, pestré možnosti –

a přec se vše tak marně vyčerpává

jen v improvisacích a náladách,

a v Říši Možnosti jen v touhách bez splnění

se dusí nebo schne – –

Tak celé bohatství mé je jak zahrada,

den za dnem bohatěji rozkvetlá,

než zavřená, klíč ukryt, kdo ví kde –

a jara, léta dny se rychle střídají,

že podzim všechen květ a zima všechen plod

dřív bez požitku, bez užitku zničí,

než nalezne se – nalezne-li se!

Co je mi platen na mém loži zde,

co je mi platen v tomto prostředí

hlupáků vzdělaných, chytráků nevzdělaných,

ten vyspělý, kritický Intellekt?

Co prostřed sobectví a kalibanství

má velká Citovost?

Jen překážkou mi jsou, bych pevně vzdoroval,

neboť vše příliš chápu, se vším příliš cítím,

a příliš náladově, člověk nemocný!

Tak vůle má se marně rozměňuje

jen v množství dětských, efemerních vzdorů –

měsíce, léta!

Tak vegetuju prostřed všednosti,

tak vegetuju prostřed malosti,

rak vegetuju prostřed bídnosti,

tak vegetuju prostřed marnosti –

bohatý imaginací, však chudý vlastním žitím,

bohatý imaginací, však chudý vlastním dílem,

ubohý zajatec –

uprostřed čtyřech tvrdých smutných stěn,

co za okny, jak by se vysmíval,

jde život vesele a bezohledně dál –

měsíce, léta!