ZAJATEC SKLENĚNÉ HORY.

Častokrát upřel svůj pohled

blouznivý, toužící, chorý

(jak dlouhé míjely chvíle!)

na vrchol skleněné hory.

Paní té skleněné hory

vábila k sobě jak osud.

Paní té skleněné hory

s vrcholu vábí tam dosud.

Kteréhos jarního rána

touhu svou nemohl zmoci.

Snad byla malátná hlava

od snů té předešlé noci.

Pobídl bujného oře,

ten klusal statečně na sklo.

Ale sklo skleněné hory

pod jeho kopyty prasklo.

Nad nimi havrani krouží,

pod nimi sedláček oře,

uprostřed nebe a země

civí tam v skleněné hoře.

Krev jejich a slunce západ

společně barví ty střepy.

Nic není dokola slyšet,

jen srdce prudkého tepy.

Paní té skleněné hory

se shora bez citu dívá.

Černá a bohatá kadeř

přes bílá ramena splývá.

Havrani důvěrně sedli

až na hrot lesklého meče.

Zvědavě, s důvěrou hledí,

kterak krev pomalu teče...