ZAJEČÍ NOŽKA.

Zaječí nožku na svém stolku psacím

dnes oslovuji cituplnou písní,

s tou na tvůj klín, ó Muso má, se vracím,

ó nadšením v mé duše ocel křísni!

Tu v kancelářském prachu nožka hebká

a v papíru se válí strouchnivělém,

k ní uklání se moje bědná lebka

a rozechvění cítím pod svým čelem.

Ó nožko měkká, na pasece vonné,

kdes na pažitě běhávalas kdysi,

plod jahod rděl se v rosné směsi oné,

tam děti ze vsi často vyběhly si!

Tam v sypkém písku mezi vřesem zkvětlým,

když hrabávalas pro zajíce lože,

on myslil si: „V tom skrytu jednou setlím,“

však – zajíc míní a Ty měníš, Bože!

Přes drobné jedle skákával tam za dne

a motýl, koník bratrem byl mu skorem,

a večera když přišly stíny chladné,

šel v jeteliště s čilým přátel sborem.

Z té role ke vsi často on se díval

na došky střech, na topol s malým zvonem,

hlas klekání když odtud v šero splýval –

a v lesní houšť pak utíkal zas honem. –

Pak bažant, sojka křičívali v lese

a plál tam purpur muchomůrek žhavý,

tu onde v stlaní hříbek pozdvihne se

a v poroseném mechu ryzec zdravý.

Ó přišla jeseň! – v bílé mlhy její

sbor lovců skryl se, zahučely rány –

když zajíc žitím jásal nejbouřněji,

tu struny jeho srdce potrhány.

Ó zmizely ti navždy rodné stráně –

kdes dokonal jsi na hladině mísy

snad s brusinkami, mezi něž tvé skráně

tam doma často k spánku ulehly si.

A v různé směry tvoje svižné běhy

zlý osud rozvál – na můj stolek psací

z nich přišel jeden, pohled plný něhy

mu posýlám tak často mezi prací.

Skvrn inkoustových uschlých plno je tu

a starých spisů – žalovaných seznam

ti lůžko stele místo vonných květů –

ó hroznějšího losu věru neznám!

Již dosnila jsi, nožko, jaro báji,

své šťastné mládí! – A tvá domovina?

Ach, spousta sněhu nyní zakrývá ji,

hlad drápy své v tvých bratří těla vtíná.

Po sněžné pláni vyjdou blízko ke vsi,

když měsíc zří za holým klestím plouti,

jen skotačením rozehřejí krev si

a potom hryžou akátové proutí.

A mnohý z nich již stlívá v hustém mlází,

kam hlad jej zahnal a kde mráz jej přepad –

ó komu z vás los smutnější dnes vzchází,

když, nožko, musíš s listin prach mi klepat?

Tys prchla, nožko, přece prchla’s v štěstí

a aspoň teď, když stesk mi srdce kruší,

mně o přírodě vypravuješ zvěsti

a útěchou jsi zarmoucené duši.