ZAJETÍ PSYCHY

Studené stěny mám se všech stran,

blyštění ošemetných kovů,

ohlasy hlídačů u svých bran...

Co zraje ve mně k slovu?

–Takt písně letících oblaků,

jenž s výšek chtěl by hřmít,

rozžehat plaménky ve zraku

a srdce naplnit.

Toužených červánků pozdní plam

v odlesku dávnodávných snění –

úzkosti vězněné osten zlam

a pozdrav kuropění – –

Však slavné Mlčení ruku svou

mi na rty klade vspěch:

zajetí přijmi tich s pokorou

a krb svůj zhasnout nech.

Uvidíš, na mrazném úhoře

jak petrklíče zlatě plají,

a smutků havrani do moře

že střemhlav zapadají.

Jabloně po sta let neplodné,

kde ptáček nezapěl,

rozkvetou růžově toho dne

a budou plny včel.

Pod sedmi zámky svou touhu ztlum,

buď mrtev, k životu v ní rosta,

dej pečeť očím, jak’s dal ji rtům

nepusť k sobě hosta.

Až přijde hlasatel věnčený

klepadlem udeřit,

pak vznítíš pohaslé plameny

a počneš žít.