ZÁJEZDNÍ HOSTINEC.

Zájezdní hostinec na kraji lesa

révou je obrostlý, stěny má bílé;

ráno je ticho, jen datel v kmen tesá, –

koně tam u žlábku stojí

s udidly pod bradou v polední chvíle

a z lesa voní to chvojí.

Práskání bičů tam ztichá a kočí

vejde tam vážně se kloně,

s kočáru časem kýs měšťák tam skočí

a pivo zaplatí draze...

A tam se hovoří, chválí tam koně,

život jak pěkný je v Praze.

Doutník jen laciný koupíš a stěží,

daleko odtud jsou města. –

Před vraty velký pes ve stínu leží,

nejisto večer tam bývá, –

jsou tam jen lesy a rozjetá cesta,

večer se pije a zpívá.

Hostinský dceru má dvaceti roků,

zdravou a s hnědavým vlasem,

– a to je lásky a pletich a soků, –

není div (krásná je, mladá),

že tam též z myslivny zabloudí časem

příručí, jehož má ráda.

Za parných odpůldnů, slunce kdy pere

na střechu taškovou, lépe

otevřít okna, neb dusno je v šeré

světnici, pivo kde šplouchá

a vozka kotníkem na sklenku klepe,

kde bzučí u stropu moucha.

Otevřeš... díváš se... přijeli pravě

z města sem páni a dámy,

v zahrádce usedli, před nimi v trávě

dítě se v košilce válí.

A slunce v okna a oprýsklé rámy

pálí a pálí a pálí...