Zajímavá kapitola.

Je láska všude stejná, beze změny,

je láska všude jiná, věčně různá

a bude, pokud jedna ústa luzná

plát budou v pocel dlouho vytoužený.

O markýzo, jež v polibků těch žáru

jste opíjela duši svoji ráda,

o rcete, k štěstí co si srdce žádá,

než při měsíci parkem sníti v páru?

Či v pohledu když sladká touha plane

a na západě krví nádech zlatý,

si usednouti v snění do komnaty

a miláčku zřít v oči rozkochané...

A poslouchati, on jak tiše čte vám

a v románu ty stránky vybírá si,

z nichž vždy se láska sladkou vůní hlásí,

básníkům pletouc růže, hlavy děvám.

A lidské srdce věčně láskou hárá,

vše splývá v sen a skutečnost ta mizí,

vy milujete srdcem Heloisy

a trpíte zas duší Abelarda.

A milý zatím poustává v čtení,

hlas milý, známý z minulosti volá –

a dočtená té knihy kapitola

vám duši stápí v divné rozechvění.

A nevíte, jak vše se stalo s vámi,

leč víte, k hlavě uklání se hlava,

v snách ucítíte políbení žhavá,

že opojivý žár jich duši mámí.

Tu nachem vzplane úběl čela bílý,

je skutečností každá čtená řádka,

kde rájem zdá se chvíle snění krátká –

a soška Amora dál šípem střílí...

Je láska všude stejná, beze změny,

je láska všude jiná, věčně různá

a bude, pokud jedna ústa luzná

plát budou v pocel dlouho vytoužený...