Zákeřná jeseň.

Již je tu Jeseň, plna kras.

Hle, tábor krajem rozbila,

svých barev střela měkký jas.

A v duši – smutků nalila.

Jdeš v sad, do tiché pohody,

kde listí hýří barvami:

máš v duši pocit lahody,

dokud je slunce nad námi.

Však sotva zajde za hory

a kalné mlhy nad nimi

své složí šedé fábory –

pak alejemi smutnými

jde na lup úklad Jeseně.

Do duše vejde teskný cit

a chápeš v náhlé přeměně,

že v tobě též cos začlo mřít,

jak květy, nejdřív uvadlé,

pak sžloutlé listí, kterým jdeš...

Tak zříš, jak vše je sechřadlé

a tobě zdá se, že ty též

se blížíš chvíli západu,

kdy dojdeš slepou na cestu,

a tušíš Velkou Záhadu

a chvíš se, bys již nekles’ tu...

Tak Jeseň vždy tě otráví.

Lichotně klame v poledne,

však na večer tě zadáví,

a duše v smutcích zabředne,

v jich bahnech víru utopí,

že dojdeš k metě vítězné.

A divý strach tě uchopí

jak chodce v noci bezhvězdné.

Taková, pane, Jeseň je.

Chvíli nás vábí, koketa,

pak jizlivě se zasměje

a iluse nám rozmetá.

Jed ničivý má v dechu svém,

kdo sláb, jest její obětí,

poslední víra zajde v něm

i možnost nových vzepětí...

Však silný klidný, na rtu smích,

jdu cestou listím posetou,

pupence sčítám na větvích,

jež s novým jarem rozkvetou.