ZÁKEŘNÁ VLNA

Ne, básníku! Ne, druhu nejmilejší!

Té vlně zákeřné moh’s ještě vzdorovat..

Zdrcená srdce kdo teď ukonejší?

Kdo víc moh’ tuto zemi milovat?

Je máj, a tato země v květech sní

o básnících, kteří jí srdce dali.

Jde jaro krajem naším, a v něm zní

hrdinská píseň těch, již bojovali.

A zní Tvá píseň, srdce rytířské,

jiskřivý duchu, něho důvěřivá!

Zní zas Tvá píseň, znovu v zápas zve

ta úzkost bdělá, víra věčně živá.

Ty, dítě Polabí, že květů neuzříš,

v nichž vzplanul rodný kraj, v nichž vzkvetla dnes Tvá vlast?

Co je to smrt? – co se to ptáš? Ty, který teď už víš..

se vracíš v zemi svou, svou hlavu chceš v ní klást,

tu hlavu básníka, tu hlavu bojovníka,

jež rodné matce dnes má složiti se v klín..

Vím, ta jen dá Ti mír. Dnes však i ona vzlyká,

i když k ní vrací se hrdinný, věrný syn!