Základem ROZKOŠ, s ní by vesmír zhas.

Základem ROZKOŠ, s ní by vesmír zhas.

Jen BOLEST jest, ta porodila svět.

ZLEM, záporem jen chápeš všechno hned.

Hvězd mumraj, rej v ŠÍLENSTVÍ stvořil ďas.

Ne, není NIC, i slovo to jen hlas.

Jest HMOTA, myšlénku jež rodí v sled.

DUCH podstatou, ideál jeho květ.

O cítím v sobě, ve všem BOHA zas.

Je zákon zákonů, TAJ tajů v nich.

Že jsem, mně zdá se, ostatní též SEN,

Je věčná KRÁSA skrytá v uměních.

Snad cosi jest, já VTEŘINY však syn.

Já milují a LÁSKOU žiji jen:

Je plané hloubání, já věřím v ČIN.

Co platny všechny moudrosti a rady,

mudrci sladcí a mudrci přísní,

když štěstí víc a života a krásy

v polibku ženy jest a v snivé písni.

A pravdy víc je v lásky sladkém klamu,

víc něhy v otázce, víc kouzla v smutku,

leč mravnosti víc v smíchu, opojení

a stejně síly v myšlenkách i v skutku.

A tajemství víc vyzradí mně slunce,

čtu z růže záhad víc, v měsíci, rose,

víc poví mně než knihy mlčky dítě,

jež u studánky věnec vije bosé.

Z hvězd vesmír vyložím a věčnost, boha

a z jara touhy hlubiny všech duší,

hádanku srdce z třpytu zbožné slzy,

o básník v háji, v rytmu hrách vše tuší – – –

Tak hovořil jsem k zahloubaným Stínům,

jichž různá moudrost v snění splynula mi

v paradox sladký. BÁSNÍK – RADUJI SE

JDA EPIKUROVÝMI ZAHRADAMI.