Zakleté jaro.

Kam oko hledne,

tam není ještě růže jedné

a není ani poupěte

a ke dni ze dne

jen jinovatka na vše sedne

a jaro je jak zakleté.

Tak člověk čeká

tu na lásku, až píseň měkká

se zachví sladké chvíle té,

a zas se leká,

a dnové táhnou do daleka –

ah, to je jaro zakleté.

A dosní tady

a dotouží ten snílek mladý –

a z hrobu růže vykvete

tak plná vnady –

a čím jsou pak ty vzdušné hrady

i žití jaro zakleté!