ZAKLETÍ

Kdos vládne nám jak tyran lačný slávy,

on sveřepý a zlý a nedůtklivý,

moc krutou má a pohled pohrdavý.

Nám v každý vznět a podiv důvěřivý

smích jeho jako chladný buran duje

a zháší plamen, dřív než hořel živý.

Na drahých hrobech rozšumí-li thuje

i žalmický zpěv jejích temných snětí

v hold vlastní svojí pýše proměňuje.

A v čarokruh, jenž srdce láskou světí,

on, vladař, vstoupí z ledových svých pásem

a zaklinadlo mění ve prokletí.

Pak cítíš s hrůzou, nejteplejším hlasem

jak posměch jeho nelítostně zvučí

a jak tě studí milých očí jasem.

Čím dražší hlas byl, tím víc potom mučí

a pohled něhou krutějším se stává,

čím palčivější stesk a touha prudčí.

Však on, jenž žárlivě svá střeží práva,

nám ani k pláči nedopřeje lhůty

a z horkých slzí mraznou clonu stkává.

Ty pýcho z Já, ty samovládče krutý,

tvé temné zvůli láska nezabrání,

zříš v naši úzkost žalem nepohnutý

a tvá je sláva, moc i kralování!