ZAKLÍNAČ

Ta lopota věčná a plesnivý chléb

a věkem se hroutící chata!

Kéž bohat bych byl a krásný měl dům

a hody a měřice zlata!

Když po dobrém štěstí se vyhne ti,

ty čarami můžeš je přiměti,

by k pokladům dalo ti klíče.

Tam na rozcestí, s půlnocí,

v lebek a kostí kruhu,

ty z ducha temnot kouzlem zlým

svého si uděláš sluhu.

Ten poslušen a bez vády,

zemské ti zjeví poklady,

a rázem jsi bohat, jak kníže.

Kde, ďáble, však na čáry ty

vzít lidských lebek a hnátů?

Je uloupit z hrobů? Ne, ví ďas,

že nerad bych v ruce pad katu!

Však, ať se v solný změním sloup,

když nejsem všechněch troupů troup!

Hoj, vím už, kostí kde spousta!

Noc temná – hřbitov jedna tiš –

V té, slyš, klíč skřípe rzivý!

K nevíře! V umrlčí komoře

ne mrtvý dnes, leč živý!

A s místa, kostí pln kde kout,

jak nemoh by se odtrhnout,

a kořist v uzel hází.

Konečně! Bože, jaká tíž!

Jak žernov to k zemi ho hrbí.

Než, dál jen! S věže houká sýc

a doutnivé v noc svítí vrby –

A dál jak spěchá, shon a chvat,

příšerně chřestí leb i hnát,

jak v ranci o sebe tlukou.

Tu křižovatka! Zmdlen a zdrán

své břímě na zem skládá,

a v strašlivý se staví kruh,

jak zlé si kouzlo žádá.

A oheň křeše, nítí troud,

a dychtiv čeká, bědný bloud,

hodinu na půlnoční.

Slyš, bije dvanáct! Nuž, zjev se zlý

a ukaž mi poklady země!

Kde vězíš? Ó, hrůzo! Tam, hřbitov kde v tmách,

cos kupí se, hlomozí temně!

A haraší kost a rubáš vlá –

Ó, běda, mrtvých druž to zlá

sem v klopotu žene se divém.

Jak vichřice to přikvačí

a hrozně se na smělce sápe,

ten bez hlavy, ten bez paže,

ten kulhá a po jedné cape –

A v kruh se tísní víc a víc

a každý skuhrá, jak ten sýc:

– „Co vzal jsi, navrať zpátky!“ –

A leb ten si béře a rámě ten,

a hnátu se zmocňuje chromý –

Bez dechu padá zaklínač,

jak peň, jejž vichr zlomí.

V té kohout kdesi zazpívá

a rázem druž ta kostlivá,

jak mlha se rozprchne ranní – –