ZAKLÍNANÍ

Ne slávu mlhovin, které se v prázdnu snoubí

v oslepujících křečí objetí,

já vzývám stony stoupající z hloubi,

z krvavých mázder hříšných početí,

hnízd lidských pění, sípající v hřmění

do lůna věčna padajících hvězd,

ubohých kolébek to vzteklé zavrnění,

když slovo tělem učiněno jest,

věčný vzdor ze sna stenající země,

měkkou pěst děcka v spánku zaťatou,

lidských slov stopy, kráčející pevně

pustinou prachem kosmu zavátou,

ta věčně stará slova v kadlub kladu

a pálím hrobů minulosti rez,

co chátrá, vlajíc bez ladu a skladu,

zkaleno nově, ryje vrub a řez

a hloubí zašlé starobylé runy,

jež vlnobití času drolíc omývá,

já ladím věky povolené struny

zborcené harfy, která nezpívá,

napínám luk jazyka umdleného

a v starých bojišť ryji rumišti

a spájím střepy nevysloveného,

až smysl rozbitý se nově zablyští,

vyhaslých sopek v olověném mraku

domova mého křísím žár a tlak:

bij, řeči má, jak vymrštěna z praku,

voláním krve udeř do oblak!