Zákopníkům přenárodnění.

Kde štvaná klesá laň, tam tíhnou vrány...

Ó přiznivý jste vybrali si čas,

kdy zlobou hnán svět prchá z míru brány

a satan zhasiti chce slunce jas...

Proč přišli jste, vy prorokové bludní?

Proč kal jste vrhli v křišťál našich studní?

Proč jedem jitříte jej zas a zas?

Aj, pěkně jste se shodli, chásko smělá,

jak otrhati vlasti outlý květ,

jak schytať pěvců sbor, jichž duše skvělá

jí v úkoj žalu písně hodlá pět;

tak přišli jste, jak vlci s ovčí koží –

ó že vás nezasáhla střela boží,

než vytím svým jste pohyzdili svět!

Vás věru nekojila matka česká;

spíš netvorná, zlo sálající saň,

jež nad hlavou nám perutěmi tleská

a stále žádá české krve daň.

Kéž v národě juž vstanou bohatýři:

zde mocný Trut, tam jasný světec Jiří,

a pravdy ostřím rozpoltí vás skráň!

Co chcete zde, vy pánové, ač kusí,

když pro posměch vám svatá naše vlasť,

když otcův mrav, jich hněv i zpěv vás dusí?

Lva lapit toužíte snad v krysí pasť?

Proč v posměch jsou vám předků slavné doby?

Proč przníte jich pomníky a hroby

a děti vábíte jim ve propasť?

Vy Zábojů z nich mnít si nepřejete,

leč Vestoňův a rabů chtíčů svých;

vždyť do voznice nepřátely jeté

a do jich stop a do bezedných ryh

nám mocí štvete dorost lidu svěží,

nechť zapadá, vy zrady padlí kněží,

jim za zrcadlo stavíte svůj hřích.

Proč díte jim: „Vlasť nepřátel je větší,

jest slavnější, mdlý slávy synu, viz,

zde každý kámen o tvé bídě svědčí,

tam blaho kyne u bohatých mis,

tam síla jest: vše meče má a kopí,

zde čala znoj jen ostří rýče kropí,

zde prací mřeš, tam válkou vládnul bys!“

Proč přišli jste, když cizina vám více

a vznešenější nepřátelská zášť

a nad vlasť matku vrahů souložnice

a nad hvězdnaté nebe s řády plášť?

Proč přišli jste, proč dlíte, kdož vám velí?

Však Bůh a vlasť a lid vás neoželí,

ba z těch vás dávno proklel každý zvlášť!

Zda volal vás kdos do rodiny Čechů,

nám ku pomoci jíti z různých stran?

Vy sami přišli jste, leč pro neplechu,

a strhali jste obvaz našich ran,

by po staletích ukrutněji zely;

vždyť tu, kdy nejvíce jsme krváceli,

své poštvali jste na nás hejno vran.

Aj, mníte slávou ovinout si čela,

když potřísníte vlasti zlatohlav

a řízu kněžky strhnete jí s těla,

by zrakem svým ji shaněl vrahů dav?

Co Ladou jste, top nebeskou svou září

chtíč rozmete, zrak v chámské zničí tváři

a z paprsků si nový utká háv.

Ó jděte, jděte, vrahů štítonoši!

Co žádá zde váš poběsilý dav?

Snad na věžích zas uviděti v koši

skráň krváceti jasných českých hlav?

Či v kmen náš sekat věčné smrti líhy

a do zálohy vlkům hnáti brav?

Pryč, chásko, pryč! – hle, kterak vztekem dupá –

před světa hanbou v onu prchni skrýš,

jež ve tmách hostí ducha tvého – supa –

k těm, kdož nám stokrát rvali srdce již;

až drahou vlasť zas ovineš nám mraky,

pak jista buď, pak odkopnou tě taky,

nechť k hanbě své je nyní velebíš!

My dále věrně bojovati budem

za veškerý nám svatý otcův skvost;

což na tom, zve-li nepřítel jej bludem

a závistí-li padá v nemilost;

my všickni: kmet i muž i jun i dítě,

chcem vítězit neb umřít na svém štítě,

kol hlavy zář a lauru letorost!

A ty, zda věříš, krvi naše mladá,

že Bůh a vlasť a národ nejsou nic?

Snad dravčí jed ti v outlé srdce padá,

a pochybnosť zří z jasných zřítelnic?

Zda víc dbáš svůdců vystrojené řeči

než rekovnosti otců, padlých v seči,

jimž ondy stejná zrada vyšla vstříc?

Ó vzmuž se, vzplaň, ty zoro naše drahá,

z těch léček chlebem navnaděných spěš!

Což nevidíš, jak klam jich v nebe sahá,

jak ondy na Sennárské pláni věž?

Ó pryč, ó pryč, než Bůh svou hněvu střelou

vše náhle rozmete, než krví vřelou

svých vůdců platit budeš mrzkou lež!

Zpět! Matce vlasti na srdce vlož hlavu

a slyš, jak smutně děsným chví se snem;

ó braň jí, braň, než luze na popravu

rab vyvleče ji v hrozném pychu svém!

Ó spěš, a křídly nadšeného ducha

ji kryj a chraň a vznes – ó nebuď hlucha –

ty věrna budeš-li, pak nezhynem!