ZAKOTVENÍ.

Hledat šel visuté, vzdušné hrady neznámých po horách

romantického milování...

Našel zlata a šperků v nádherných, vysněných komorách

a tolik hrdinských zbraní

romantického milování...

Vysněné ženy v nich byly novotou poutníka zdiveny,

jenž se tu zjevil, k zemi klonil...

Zlatý pták štěstí v kleci tam zpíval na větvi, chycený,

pramen vod živých tam zvonil...

Ale když s mládím zmizely hrady a soutěsky klikaté,

vedoucí k oknu v strmé výši,

a když se ocitly touhy k nedostupnu kdes přissáté

v prachu ulic, vždy tišší, vždy tišší,

z tohoto světa ženu, již potkal a políbil na skráně,

bouřlivě k rozryté přitisk hrudi,

ke krbu nízkému odsoudil celý věk lidský se oddaně,

slunce ať žhnulo, mráz ať studí,

z tohoto světa ženu přitiskl k hrudi...

Někde se zakotvit, přistát, někde v svých dětech zaslechnout

zlatého ptáka štěstí,

křídly jenž buší, do výše gothických oken chce proniknout

s nějakou, novou zvěstí,

dětí svých uvidět štěstí!

Někde být zakotven, jakoby v hlubině pohřbený alespoň

v zálivu černavé tiši,

bílé již lekníny pokryly, matné a hlazené jako sloň

a zapomenutím dýší...