ZÁKOUTÍ MILENCŮ

Povlává stále kadeř zjasněná,

ta plavá vločka posledního svitu

uvázlá u keřů, jichž rouno temnící

na krajích pohladil jas nebes chabnoucích.

Tam vlní se šat bílý. Onde tvář

milostná ruší mlčení

pozvolným posunem svým k obloze;

světelnou masku, zčechranou

z příze zlata, zamřelého něžně,

vloží na ni západ. Srdcí výron

stojí ve vzduchu a osamělé srdce

trhá slastnou silou lásky vesmírné.

Proč, proč bych mír si nevzal z úsměvu

těch srdcí kvetoucích, proč silný fluid jich

bych nevpíjel a nebyl tajně účasten

němé hlubokosti jejich lásky,

jako týmž co oni, dlouze vnikavým

šumem akátů jsem prolínán?