Zákulisí.

Akt pátý tragédie již se blíží,

let málo, pro vždy spadne opona,

vzduch katastrofy lidská ňadra tíží

a pouta tradice i zákona.

Ó století, tvůj let se k pádu níží

a ten kdes jistě v bahně dokoná,

v šer, v mlhu splynou velkých tváří rysy

a zbude jen – tvé smutné zákulisí!

Když elektrických lamp zaplanou svity,

žhne celý sál jak bajná pohádka,

kde hoří jasem stromy, domů štíty

vše plno světélek a pozlátka,

kdo pomyslí, v kout stmělý, oku skrytý

že jitra báj se stají přesladká?

Ty květné háje, mramorové vlysy,

jak zdrané budou teprv – v zákulisí!

Tu velký rek se scvrkne malým klepem,

a hrdě světa scénou kráčel přec,

tam potácí se titán v zmatku slepém

střel dešti nahou nastavuje plec,

a v podstřeší se s bouřným srdce tepem

rve s Musou neznámý jí milenec,

a vše se v koncert jedné bídy mísí

jak vetché cáry v šerém zákulisí.

Jak v propadliště vše to propadává,

i ďábli, svatí, dobří, bídáci,

a ze všeho v sled zbývá velkost pravá,

jež nejvíc ze všeho též krvácí,

ční sama v poušti, Memnonova hlava,

a zlobě sladkou písní odplácí,

co krtkové se hemží, mloci, krysy

ve stínu pod ní, v šerém zákulisí!

Co velké, vždy se čile k světlu tlačí,

jen mrzkost dole ve hlubinách vře,

po vrcholech vždy světlý věštec kráčí,

až k hvězdám výš se ducha vzletem tře;

kdo slabí jsou, jen ochabují v pláči

a prohrávají v žití kruté hře,

laur lidstva nezří, v něm zří rmut a hnisy,

a jak statisté mizí v zákulisí!

Věk přijde nový. Vichrem starý smete

bez revoluce, kterou začal on;

štěp lidstva, dále svěží přes vše zkvete,

z lyr pěvců nové doby zazní ton;

ba v poušti idealů dlouholeté

tam srdce lidské zpívá – věčný zvon,

jenž silné duchem ku životu křísí,

na scénu světa, ven, ze zákulisí!

Tak vítám vás, vy světla bohatýři!

Vy mladí, kdož ví, šťastnější-li nás?

Vám v hlavách prška ideálů víří,

vám v ňadrech bojovný se zvedá hlas!

Jak libo, zdeptejte nás jako pýří,

vše ovládněte, uplvejte v ráz,

puch hrobů cítím, v svěží vzduch se mísí:

Zda sejdeme se světa v zákulisí?

Pak zjeví se, co pravé bylo, ryzí,

co bude, samo život, dále žít!

Co z Promethea božské, tvůrčí mízy

kdys trysklo v myšlenku a šlehlo v cit,

a v sled když budem všichni jednou přízí,

z níž kosmu duch tká valných světů třpyt,

pak zmizí, oč jsme rvali se tu kdysi –

Kde bude světa běh, kde zákulisí?