Žal pro milého.

Na podrytém břehu řeky stála,

bílé ruce lomila a lkala:

„Zlé jsou lásky, zlé života svody!

Mám-liž skočit do té divé vody

a své navždy ukončiti žaly?

vždyť milého na vojnu mi vzali.

Tam, kde kalná vlna na břeh skáče,

po prameni čistém labuť pláče,

a mně také tvář se rosí bledá;

bílý zdroj své lásky duše hledá,

touží v hrobě ukončit své žaly,

vždyť mně přeubohé duši vzali.“