Žal.

Jen stesk to byl, jenž náhle na mne padl;

já nedbal ho, ba ještě jsem mu zpíval,

však on svá křídla na hlavu mi kladl

a čelo v stíny skrýval.

Čím dál, tím krutější je zlý ten host...

Už dost, už dost!

Žal tajemný mi v hloubku duše klesl,

jak lvu, jenž broučka u své tlapy shledl

a šetřil ho; leč nevděčník se vznesl

a do týlu mu sedl

a bodl ho a otrávil mu krev...

A hyne lev!