Žal.

Mrtvo v širém kraji. –

Na rtech lidu zvolna písně umírají,

pouto ruku svírá, k ňadrám klesá hlava

a zrak dlouhým pláčem zarděn do krvava.

Temný Žal se bludně krajinami plouží,

dechem život mrazí, v čelo vrásky ryje,

láme křídla duchu, který vzlétnout touží,

a zaráží srdce, které láskou bije.

Hle, kam vkročí nohou, všechno kvítí vadne

a poušť němá zívá, kam zrak jeho padne.

Celý kraj už prošel, v každou chýši vstoupil,

neušetřil hlavy šedinami kryté,

ani zlatý vrkoč dívky nevykoupil,

ani půvab jarní růže nerozvité.

Shýbal šíje mužů, těžká pouta koval

a ve chorém srdci naděj otravoval.

Celý kraj už prošel. – Pomálu se blíží

ku poslední chatě. – – Západ krví plane.

Mrtvé ticho kolem. Kouzlo jakés tíží

ozářené zlatem kraje požehnané.

A Žal sedá mlčky na práh chyžky nuzné,

do hubené dlaně kloní čelo hrůzné.

Viz, tam pod okénkem bílé růže v květu,

jedním hledem jeho kterak umírají

a lupeny jejich chladný vítr v letu

do šedin mu nosí, které vzduchem vlají.

Slunce dávno zašlo, – z roklí tma se zdvihá

a Žal chmurný ještě na svou kořisť číhá.

Poslyš! V dálce, – kdesi, – jaká píseň divá!

brzo kletbu hlásá, hřímá proti vrahu,

brzo vypravuje tiše, zádumčivá,

o národu v poutech, o ztraceném blahu.

Ó, jak rozlehá se v zamlžené kraje!

I Žal sivou hlavu zvedá naslouchaje.

Co v té písni jedné utrpení skryto!

Do ní vdechl národ všechnu svoji bídu,

vše, co v jeho srdce za století vryto,

bouře sterých útrap, život bez poklidu.

A Žal s hněvem v oku starou hlavou kývá:

„Aj, což tomu lidu ještě píseň zbývá?“ –

Po pěšině bílé tmavý stín se blíží, –

hle, to chudý šumař k domovu se vrací,

pěje, ač ho osud jako balvan tíží,

a hlas jeho marně v temnotách se ztrácí.

V rukou třímá husle, jež ho život celý,

plny tonů sterých, věrně provázely.

Sivý Žal se jemu v cestu náhle staví –

Šumařovi na rtech zvučná píseň zmírá,

v jeho zraky stařec hled potápí žhavý,

jenž se mu až na dno mladé duše vtírá.

„Zapěj, milý druhu!“ úlisně dí k němu,

„chci naslouchat chvíli zpěvu veselému.“

Šumař zvedá husle. – Jak ta struna kvílí!

Nelze, nelze hráti! – Marně! struna puká,

v oko slza vniká, hlava níž se chýlí

a lahodný nástroj drtí jeho ruka.

„Ó jen zpívej, hochu!“ volá stařec sivý

a úsměšek trpký sivé rty mu křiví.

„Píseň? Pověz, starče, o čem možno pěti,

když nám vzata naděj, když nám vzata víra,

když za naší stopou démon zhouby letí

a před námi hrobu černá propast zírá!“ – –

V tom z chatrče stoupá žena v květu mládí

a dvé dětí drobných v náruč otci pádí.

Jejich jásot blahý v temnu rozléhá se,

z kraje tíseň mizí, kouzlo vane vzduchem,

růže, které svadly, rozkvétají zase

a háj vonný šumí tajůplným ruchem. –

Šumař chví se blahem. – Nová naděj skvělá

plá mu z oka dětí, z nevinného čela.

„Hle, mám syny!“ volá, „novou sílu cítím,

co vyrváno otcům, vydobudou děti!

V mladém srdci jejich svatý plamen vznítím,

před kterým se kdysi bude tyran chvěti!“ –

A Žal neúmorný šeptá jemu suše:

„Jedním hledem oka otrávím jich duše!“ –

Avšak nad jich hlavy s tváří štěstí plnou

nahýbá se matka, hladí měkké vlásky:

„Před životem,“ šeptá, „před zuřicí vlnou

chrániti vás budu perutěma lásky!“–

A Žal chmurný zůstal přede dveřma chatky. –

Kdo dovede vyrvat naděj z prsou matky?