ŽAL.

Žal! Světu dnové čisté lásky zašli!

Pohasly hvězdy – slunko vyšlo v mrak.

Co srdce blaží a co svět ten krášlí,

víc neuhlídá lidské bídy zrak.

Zem vysýchá, a růže nerozpučí,

nepoznán – zajde její lásky vzdech,

kvetoucí strom jen lásku lháti učí –

víc tichý o ní nezašeptá mech...

Žel, stokrát žel! Ta lidská srdce chladnou,

jen zášť a nesvár vládnou na zemi;

varito pěvců nehne duší žádnou –

a pěvci umrou – píseň oněmí.

Nešťastné plémě! Rovů tobě dosti,

a k tobě mluví každý jejich květ –

a ty z nich duté vybíráš jen kosti

a vrháš ducha v černou zemi zpět!