ZÁLETNICE.

Už do hrobu se chýlí příroda,

list za listem do trávy roní štěp,

sad pustý jest, a bloudit může zrak

teď volně v širý kraj, neb necloní

ho více stromů husté koruny,

a vrch a niva, plochy siných vod

se zmatkem černých větví zjevují

v tom čistém, tklivém světle jeseně,

jak zamyšlená, snivá pěvce tvář,

jež strunami se dívá harfy své.

A jako zrak, z kterého dumy šer

se line, duší jímá, unáší

do neurčita čarných končin snů,

tak vábí slunný úsměv přírody

mou dumu v dálavu dnes, unáší

ji v modro krajů, v kterých zrodily

se báj a slunce. Slyším šumění

vod ohromných i stromů mystických,

hymn slyším velké hlasy posvátných,

a sluch můj, jako zpěvem slavíků

se plní ohlasem, tu brahmanských,

tu buddhistických zvěstí. Jednu z těch

jsem kdysi vyvolil a vložil ji

v své srdce, která v tiché mohyle,

jež odříkáním sluje, spočívá.

Tam leželo to símě z Indie,

mou dumou živené po drahný čas,

až posléz nyní klíčí, vyrůstá,

až v tento rozvilo se prostý květ...

Ve městě velkém, krásném, bohatém,

kde zahrady jak ráje zkvétaly,

kde paláce jak hory z oblaků

se bílé kupily u jasných vod,

kde v bazarech poklady nesmírné

se ze všech končin světa svážely,

kde po ulicích koňů, slonů ryk

se rozléhal, kde pestře hemžili

se lidé barev všech, všech národů,

jež rodí Asie a Afrika,

kde divukrásné ženy luznou tvář

tak tenkým jen, jak dech jest, závojem

před plamennými zraky skrývaly,

v tom hlučném skvělém městě nádherném

žil v tichosti a v stínu skromnosti

muž mladý, Upagupta, kupcův syn.

Že krásný byl jak granátový květ,

v němž rosa hoří, o tom nevěděl,

ač zraky kolemjdoucích mnohdy žen

mu nyvě o tom zřejmě mluvily,

když seděl v bazaru a prodával

jim malé vásy plné voňavek

a kadidla a vzácné koření.

Co utržil, to chudým rozdával,

a podržel pro sebe tolik jen,

co stačilo, by ukonejšil hlad,

a mnohdy ani tolik nezbylo.

Byl spravedlivý, čistý, lítosť měl

i pro tvor poslední, a stále měl

před zrakem duše Buddhy ideál

a o zákonech jeho rozjímal.

Byl šťasten, neboť věděl, spasení

že dosáhne, kdo čtyři pravdy zná,

ty čtyři pravdy: bol že souzen nám,

že původ jeho vášeň, chtíč a hřích,

že bolesť konce dozná nirvanou,

že cestu k ní nám Buddha naznačil.

A proto ten, kdo pláče, šťasten jest,

na první stupeň přišel poznání,

a blažen ten, kdo touží poznati

zář čisté pravdy, blaženější ten,

jenž snahu má, by jiným pomáhal,

a blahoslaven ten, v němž onen jas,

jenž z odříkání, z lásky vyplývá.

Těch zákonů dbal Upagupta vždy,

a život jeho sen jak čistoty

se šinul svahem první mladosti,

a vplynul v léta jaré mužnosti

bez boje pokušení, beze skvrn.

Tu stalo se, že jednou v bazaru,

když v rozjímání seděl pohroužen,

se před ním zastavila ženština,

by vonné nakoupila koření

a vásu s jasmínovým olejem,

a kladouc zlatý peníz v jeho dlaň,

tak pravila mu s vlídným úsměvem:

„Nech sobě celý peníz, neměň ho!

Má paní bohatá jest, štědrá též.

Již drahnou dobu vždy jen u tebe

do její lázně vůně kupuji,

a ona zboží tvoje chválí si.

Ten zlatý peníz buď ti odměnou.

V tom okamžiku, co tak mluvila,

šla žena kolem, bledá, chorobná

a vlekla choré dítě za sebou

a zašeptala chvějícím se rtem:

„Ach, pomozte mi, hladem hynoucí!“

Dlaň vznášela však marně prosebnou,

neb nevšímavě hnal se lidí dav

za vlastním ziskem, jiných nedbaje.

Tu Upagupta tiše položil

jí zlatý peníz v ruku, neslyše

jak děkovala mu, a ženština,

jež byla vonné věci koupila,

mu pravila: „Tvou štědrosť chválím sic,

však kdybys věděl, jak jsou překrásné

ty ruce dlouhé, útlé, třpytící

se drahokamy vzácných prstenů,

ty ruce, z kterých peníz v tvoje pad’,

ó, věz, že byl bys skoupě držel jej

co lásky blahočarný amulet.

Jest Alambuša jméno paní mé.“

Tak pravila, však jinoch neslyšel,

duch jeho rozjímal a vznášel se

již v záři hlubokých a svatých pravd.

Té zmlklosti se žena divila,

pak hlavou potřásla a odešla

a zahnula v nádhernou ulici,

kde v zahradě kvetoucích granátů

stín chladný padal na dům z mramoru.

Tam vešla, stále ještě v myšlénkách,

a v komnatě se teprv usmála,

kde paní její v lůžku ze sloní

se líně podpírala. Bílý háv

ji halil v měkké řasy, spanilá

jak lotos byla nyvá její tvář,

a oči jako jitřní hvězdy kmit.

Nad hlavou její hbitě mávaly

dvě smědé otrokyně vějíři

z per pštrosích souměrně, a modrá zář

šla z temných vlasů, které pozvédal

nad krásným čelem vánek umělý.

To byla Alambuša, slavená

co nejkrásnější ze všech záletnic

po celém městě, v celém království.

O její úsměv vedli knížata

boj mezi sebou, slovo z jejích úst

co perlu vážili si, dotknutí

pak prstů jejích vzbuzovalo pych,

a s nadšením sypali bohatství

jí k nohám, aby pohled její pad’

jak růže na ně z temných, dlouhých řas

těch hedvábných, kterými clonila

své oči, v pýše polo zavřené.

Když nyní vešla žena služebná

do komnaty a mlčky sedla si

u nohou paní, tu jí pravila:

„Má věrná Gopo, v dumách zdáš se mi,

rci, o čem přemítáš a odkud jdeš?“

Tu postavila Gopa na dlažbu,

na mramorovou, vásu s olejem

a vzhlédla k paní, takto odvětíc:

„Ó, dcero mého pána, v bazaru

jsem byla vonné věci kupovat

do lázně tvé, pro rajské tělo tvé,

a viděla jsem k svému podivu,

že kupec, u něhož jsem koupila,

při zmínce o tvém jménu chladný klid

svůj zachoval, že jména tvého zvuk

tak málo čaru měl pro jeho sluch,

jak pro oko měl zlata vábný lesk,

jež jménem tvým jsem jemu poskytla

co odměnu za zboží výtečné.“

Tak pravila, a Alambušin smích

zněl jako stříbro, když to slyšela,

a mezi smíchem tak ji těšila:

„Nech, milá Gopo, starce v závisti

a přesycení lháti lhostejnosť

a rozjímat o kráse marnosti!

Jich minul čas, a to je omlouvá.“

Však Gopa hlavou vážně potřásla

a pravila: „Jest Upagupta mlád

a krásný jako měsíc v slávě své,

má způsoby a chůzi jako král,

ač skromný jest jak v trávě květina.“

Tu Alambuša, stále smějíc se,

ač méně hlučně, Gopu škádlila:

„Ó, zdá se mi, má Gopo ubohá,

že kupce toho jistě miluješ,

ač mládí tvoje již již minulo,

ač vážná jsi a přísná na sebe.“

Leč Gopa žertům těm se nesmála

a odvětila: „Nikdy smělosti

bych neměla svých zraků pozvednout,

i kdybych krásou kvetla, mladostí,

až k jeho tváři s toužnou žádostí;

čar čistoty tak v hvězdné svítí mu

z dna zamyšlených očí, že má šíj

v úctě před ním kloní mimoděk.

Ó, věř, nad slunce krasší jesti muž,

jenž svatě žije v cudu velebě.“

Svých slov se Gopa lekla, vzpomněla,

že paní její kněžkou lásky jest,

že v opojení žije rozkoše,

že vírem pluje žhavých žádostí,

že idólem jest vášní divokých,

to vše ji nyní pozdě napadlo,

a třásla se před hněvem zníceným

svou nerozvážnou řečí. Tiše však

se Alambuša pouze usmála

a sklonila svou hlavu na chvilku

jen málo k ňadrům, pak ji vztýčila

a mlčky Gopě rukou kynula,

by dvéře otevřela komnaty.

V síň vnikal takto zahrad vonný stín,

a libý chlad fontanů třpytivých,

a pokořit se přišli knížata,

a hudbou, hlukem, zpěvem plnil se

dům mramorový jak každý jiný den,

jak každou jinou noc, až na nebi

se unavené zraky stříbrné

hvězd zavíraly, topících se v mhu.

Tu, bledá jak ten úsvit chorobný

se Alambuša zvedla s koberce,

kam byla klesla, hledající sen,

a zavolajíc Gopu pravila:

„Já chci jej vidět! Mlč a netaž se!

Ty dobře víš, o kom po celý den

jsem snila v horečce a v toužení!“

A Gopa mlčela, neb věděla –

Ruch v bazaru byl ráno jako vždy,

když věrná Gopa se tam zjevila

a přímo k místu šla, kde voňavky

své Upagupta prodával jak vždy.

Plach pohled její byl, když pravila

mu tiše ukazujíc rukou směr:

„Hleď, pane, tam a rci, zda viděls kdy

květ spanilejší?“ Pozved’ mimoděk

zrak Upagupta, hleděl v stranu tu,

kam kynula, a viděl palankyn

ze sloní, ze stříbra a želviny,

jenž spočíval na silných ramenech

čtyř černých otroků, a v závojích

nad sněhy třpytnějších v něm ležela

jak perla v rozevřené lastuře

z žen nejkrásnější, svůdná, čarovná,

a její zraky, velké, planoucí,

jak hvězdy zázračné, vedoucí v ráj,

se na něj plné touhy dívaly

a zároveň mu Gopin šeptal hlas:

„Toť Alambuša, zve tě k sobě v dům.“

A otroci šli kolem něho teď,

a z palankynu ruka překrásná

jak v umdlení přes římsu visela

desk postranních, a jako náhlý blesk

šleh’ z prstenů třpyt drahých kamenů,

když z nenadání sebou pohnula,

a z její dlaně vypad’ bílý květ.

Vzdech vyšel z palankynu zároveň,

a Alambuša klesla v podušky

tak tiše jak ten květ, jenž ležel teď

u nohou Upagupty... Palankyn

se v davu ztratil, v lidí hemžení,

a věrná Gopa opět šeptala:

„Toť Alambuša, zve tě k sobě v dům.“

Něm sklonil jinoch se a pozved’ květ,

by noha kolemjdoucích náhodou

ho neskrušila, bílý, v temný prach,

a položil jej prostě v chladící

a jasnou vodu, kterou nádoba,

již hrnčíř, soused jeho v bazaru,

sem přines’, byla po kraj plněna.

To vidouc řekla Gopa: „Tvůj jest květ,

a znamením jest lásky paní mé.“

On ale mlčel, jak by neslyšel,

a proto za ruku jej pojala,

a zatřásla jí prudce, volajíc:

„Můj pane, odpověz, když pravím ti,

že Alambuša zve tě k sobě v dům.

Co říci mám jí? Jaký je tvůj vzkaz?“

Tu hleděl jinoch nad ni zrakoma

tak skromnýma, plnýma dobroty

jak dítěte, a pravil tiše jí:

„To řekni paní své, že vzkazuji:

Má sestro, doba ještě nepřišla,

bych navštívil tě.“ „To? A více nic?“

se udiveně Gopa tázala,

a zase: „To je, pane, tedy vše?“

Když ale stále mlčel, odešla.

A Alambuša letěla jí vstříc

a zvolala. „Jen rychle mluv, ó, mluv,

co vzkazuje? Ó, rci to doslovně!“

Však pomalu jen Gopa pravila:

„Co řekl, věru, příliš krátké jest,

zní doslovně tak jeho odpověď:

Má sestro, doba ještě nepřišla,

bych navštívil tě.“ „To? a více nic?“

teď zase Alambuša zvolala

jak dříve Gopa, vypukla pak v pláč

a všecka uzardělá pravila:

„Trest krutý stíhá, vidím, vinu mou!

Ó, rozumím! On tím říci chtěl,

že ví, že láska moje prodajná,

ač za velkou jen cenu, on že chud,

že nepřijde až v daleký ten čas,

až zbohatne – ó, Gopo, Gopo má,

Já studem zhynu! Rychle k němu spěj

a řekni mu, že omyl vládne zde!

Já přijímala bohatství co hold,

ach, z rukou všech... však vždy jen úsměv můj

na toho zazářil, jenž dovedl

mě opojiti sladkou lásky lží

na okamžik... Však ne, to neřekni!...

To všecko podlé jest a ohavné...

Ó, řekni mu jen, že jej miluju,

že nyní teprv vím, co láska jest,

ať přijde hned, ať neodkládá dál,

jest láska moje jeho, nekoupí

jí nikdo, nikdo víc za celý svět!“ –

A Gopa šla, hledala celý den

a našla Upaguptu posléze

u řeky někde, v nízké chaloupce,

a vyřídila všechno do slova,

co Alambuša byla mluvila.

On klidným byl a trpělivě vše

do konce vyslyšel, a pravil pak

svým tichým hlasem, snivě hudebním:

„Mé sestře řekni, není ještě čas,

bych navštívil ji.“ „Nuž, a to je vše?“

se Gopa tázala a sklamána

šla smutně nazpět v mramorový dům,

kde Alambuša v slzách čekala.

Den celý byla sama trávila,

a marně knížata se hlásili

a přinášeli dary, prosili

o jediný jen pohled milosti.

Když Gopa vešla, vyřídila vzkaz,

tu padla Alambuša na dlažbu

jak mrtvola a dlouho ležela

bez hnutí, zoufalá a zdrcená.

Pak posléz pomalu se vzpřímila

a šeptala: „Má věrná Gopo, jdi,

ó, ještě jednou k němu vydej se

a řekni mu, ne lásku žádám již,

jen milosrdí... Řekni, Gopo, mu,

že umírám, že chci, by vešel jen

ne v dům můj, ne, ach pouze v zahradu,

že jedinou mám pro něj otázku,

a on ať na ni krátce odpoví.

To žádám jen a více nechci nic.

Ó, řekni mu, že o mou spásu jde!

Chce almužnu mi krutě odpírat,

on, který Buddhy zákon vyznává.“

A Gopa šla a vyřídila vše

a plakala nad paní nešťastnou.

Tu pravil Upagupta zamyšlen:

„Nuž, veď mě k ní, ač doba nepřišla,

kdy navštívit ji mám.“ A mezi tím

se Alambuša v nevědomé lsti

v rouch nevídanou pýchu halila,

lesk perel svítil kolem šíje jí

jak lunné paprsky a smaragdy

na ňadrech hořely a na vlasech

a v náramcích a kolem kotníků.

Šla do zahrady, sedla u vody,

kde lekníny azurné plovaly

po vlnách, v které hvězdy svítily,

a podepřela luznou hlavu svou

o kvetoucí čampaky vonný keř

a šeptala: „Jak mluviti mám s ním?

Před jeho obrazem bych klečela

jak před modlami bohu nejvyšších...

O lásce věru není více řeč...“

A na to šeptal skrytý v srdci hlas:

„Ó, nezoufej, tvá krása zvítězí!

Lžeš odříkání, doufáš jako dřív,

chceš lásku jeho nebo náhlou smrť!“

V tom ozvaly se kroky... byl to on!

a Alambuša sotva dýchala...

Dul vánek, mdlý jak láskou, zahradou,

a hvězdy tiše v šero svítily,

a s čampaky pad’ ob čas vonný květ

jak polibek na nyvé noci tvář,

a voda šplounala... a tam stál on...

Tu myslit nemohla než na lásku,

však neměla hned síly povstati

a k němu ji... Útlé vložila

dva prsty na rty, sladce, kouzelně

se jala napodobit ptáka hvizd,

zněl snivě, klokotavě, toužebně

jak kokily, když sýlá v jarní noc

svůj lásky bol, své lásky jásání...

A tak jej k sobě vábit chtěla též...

On naslouchal a mimoděk se dal

tím směrem, odkud klokot nesl se.

Tu náhle zableskly se smaragdy

ve hvězdném kmitu, zabělil se zjev

pod keřem čampaky u ztmělých vod

a blížil se mu. Vůně sandálu

šla z třpytných rouch, svítily démantně

jak lotus krásné oči, blíž a blíž

se nesl zjev a za ruku ho jal,

a jasmínových ňader krásný div

vzdech pozvedl a se rtů splynul šept:

„Jsemť já ta kokila, jež láskou lká...

Ó, ukrutný, což jest tak nesnadné

mě milovat?...“ A slza veliká

a třpytivá jak lunný perel svit

na její šíji, padla v ňadra jí.

Stál jinoch něm, pomalu uvolnil

svou ruku z její, něžně, šetrně,

s tím samým úsměvem, s nímž ráno květ

ten bílý zachránil před skrušením,

a klidně, hlasem sladkým pravil jí:

„Ty vzkázalas mi, že máš otázku,

na kterou chceš, abych ti odvětil.

To jiná je než ta, již proneslas?“

V ní mřelo srdce, jedna otázka

jí v ňadrech hořela, ach, bolestně,

ta zněla: „Miluješ mě?“... Odpověď

však jeho na ni znala, znala již,

a proto vzdychla jen a hledala

v své paměti, co byla myslila,

když v úzkostech svých pro něj poslala.

Vzdech za vzdechem jí hrdlo súžoval,

a dlouho mlčela, pak hluboce

se zadívala v čistý jeho zrak

a hlasem chvějícím se bolestí

mu pravila: „Ó, běda, běda mně!

Můj celý život dlouhý jesti hřích,

já žiju v propastech a temnotách...

Já nevěděla o tom... teď však vím!

Je pozdě již? Ó, rci, jsem ztracena?

Tvor skleslý nemůže víc povstati?

Je marný bolný výkřík duše mé,

po spáse volající v úzkostech?“

Dech její těžký byl a se strachem

mu zřela v zraky. Odpověděl jí:

„Kdo hřích svůj pozná, nad ním zděsí se,

a z hloubi srdce volá po spáse,

ten dosáhne jí, vkročil na cestu,

jež k míru vede, který nemine.“

A něha krásná jako svítání

se jevila mu v očích blouznivých

a mluvila o výších života,

k nimž nepřistoupí nikdy smyslů blud.

Tu Alambuša znova vzplanula

tím snivým čarem jeho osoby

a pojala jej opět za ruku

a zašeptala: „Slabá žena jsem,

jen milováním silná, láska jen

mě osvětila, ukázala hřích

mi hnusný můj, jest láska berlou mou!

Ó, neber mi jí, klesnu opět zpět

do hříchů svých... Ó, miluj, miluj mne!“

A za sebou jej táhla, domu blíž,

jenž mnohým světlem planul teď,

a zvala jej a řekla: „Se mnou pojď!“

On ale mlčky, tiše uvolnil

svou ruku z její, něžně, šetrně,

a vážně pak jí pravil: „Sestro má,

čas ještě není, kdy tě navštívím.“

Tak pravil jí a odvrátil se pak

a vyšel z vonné, šeré zahrady,

a ona stála dlouho beze slov

a pouze „stůj, stůj!“ myslit dovedla,

však její rty se chvěly příliš, než

by vskutku slovo mohly vyřknouti,

a poloslova dusil němý pláč.

Však náhle přišla slepá zuřivosť

a lomcovala jí jak stromem bouř,

své perly trhala si se šíje

a šlapala je v prach a rvala si

rouch nádheru od ňader vlnících,

a k zemi vrhla se a kvílela

a ranila si čelo o mramor.

A na to vypukla zas v divý smích,

po hudbě volala a tančila,

a sedla za stůl, zlatým nádobím

a květy pokrytý, a zvolala:

„Hod slavme! Přineste mi květů víc,

med, lahůdky a vzácné ovoce,

a dokořán hned dvéře otevřte,

a vpusťte každého, kdo vejít chce!“

A vešel nejdřív kníže Kasjapa,

jenž dlouho marně ji byl miloval,

a pro něhož nenávisť měla jen,

dnes ale volala mu v ústrety:

„Nuž, konečně, Kasjapo, budu tvou!

Však dřív mi dokaž, že mě miluješ.

Jsemť pohaněna, tedy pomsti mě!

Mě žebrák pohanil, ó, vyžeň jej

hned ráno zítra z města s potupou,

syn kupcův, Upagupta zove se

ten odvážný! Najdeš jej v bazaru.“

A ráno stalo se, jak žádala,

byl Upagupta vyhnán za město,

o vše, co měl, jej pochop oloupil

a psy ho štvali v pustou samotu,

kde opuštěný hřbitov, zapadlý

pod skalou ležel, sluncem vyprahlý.

Na skále rostl chudý, planý fík,

a pod ním Upagupta bydlil teď,

tak klidný, jako v chatě bydlil dřív,

neb celé bohatství svých svatých snah

měl stále v duši – ty mu odejmout

ten pochop nemoh’, jenž jej oloupil.

Však ten, který jej z města vypudil,

šel k Alambuše ještě toho dne

a žádal odměnu za zlý svůj čin,

a ona vrhla se mu v náručí

a unes’ ji do svého paláce,

kde v hluku žila celou řadu dní

a v opojení, v lesku, v nádheře,

ve víru nejskvělejších slavností,

až přesycena klesla únavou.

Tu na lůžku, když tiše ležela,

hlas začal náhle v nitru šeptat jí

a tázal se: „Nuž, zapomnělas jej

a zapudilas jeho vidinu?“

A viděla ten cudný jeho zrak,

ten úsměv plný něhy dětinné,

a viděla, jak v svatém zjevení,

tu cestu z hříchu, z hnusu, z potupy

a z pekel hanby vzhůru vedoucí

do výšin věčných, blahodatných pravd,

tu cestu, kterou pouhým pohledem

svých očí blouznivých byl hlásal jí

a prostým slovem, plným soustrasti.

Tu zachvěla se hrůzou před sebou

a v pláči ruce lomíc sténala;

„Ach, Upagupto, smiluj, ustrň se!

Ó, zasviť na mne slunným zrakem svým!

Vím, nejsem hodna se ti přiblížit.

však u tvých nohou nech mě pokleknout,

bych prosila tě, bys mi prominul!“

Tak bědovala, sňala se šíje

a s ramen perly, zlatých kruhů tíž,

to všechno dary byly knížete,

to všechno peníz, za nějž prodala

tu lásku, která nepatřila jí,

neb jeho byla, toho jinocha,

jenž o ni nedbal! Ó, jak pálily

ty skvosty ji, jak vrhla daleko

je v temný kout!... Pak vstala, prchnouti

kams daleko, do pouště chtěla, pryč,

by poskvrnu svou smyla slzami!

Sad šerý byl, když vyšla, kokila

kdes láskou sladce lkala na blízku,

a plna květů plála čampaka

u jasných vod, kde svatých konstellac

se zrcadlily bílé obrazy

na hladině, na které leknínu

se azurné houpaly kalichy.

Tu vzpomněla na vlastní zahradu,

na onen večer, kdy jej vábila,

svist snivý ptáka napodobujíc,

a teď, jak tenkrát, sotva dýchala,

neb slyš! Krok ozval se a tiše stál,

jak tenkrát, v šeru jinoch ztepilý,

a srdce její zastavilo se

a oči její zavíraly se,

a rozevřela náruč jemu vstříc...

On nestál tiše, blíže, blíže šel,

dech jeho horký vál jí na čelo,

ret jeho žhavý její hledal ret

a chvějící se ruce táhly ji

na vzdmutá prsa... Otevřela zrak –

vždyť sotva věřit mohla tomu snu,

že na srdce mu padá, hltati

tvář jeho chtěla svými pohledy,

pít jeho duši dlouhým polibkem –

však vykřikla a vyrvat chtěla se

z těch svírajících rukou, neboť, ach,

to nebyl on, to chlípně Kasjapa

ji líbal divoký a příšerný

jak sama neřesť: Jeho náručí

ji věznilo jak oka plachou laň,

a smyslná a vilná jeho tvář

škleb posměchu byla na ideál,

jenž duši její plnil září svou.

Jak do rmutu a kalu trhal ji

s té výše, která spásou kynula!...

Bouř vášně divoké ji schvátila,

své ponížení pomstit žíznila

a v bláto zašlapanou duši svou,

a záštím slepá jako tygřice

mu dýku jeho z pochvy vyrvala

a bleskem mu ji v prsa vrazila

po samý jilec... Padl Kasjapa

bez jediného slova, výkřiku,

pad’ u čampaky, která zachvěla

se z hluboka, když o ni zavadil,

a liják hvězdných květů pršel s ní

na blednoucí už tvář, a kokila

dál zpívala svůj sladký lásky žal,

a bílé konstellace planuly

jak dřív na nebi v tiché velebě,

však čisté jejich svaté obrazy

ne pouze ve vodách se shlížely,

i v temné krvi, která do trávy

se tiše lila z rány hluboké...

Jak ve snách Alambuša kráčela,

když k soudu vedli ji, a mlčela,

když tázali se, stále mlčela,

i když jí mučili, když rozsudek

jí hlásili, jímž smrti propadla.

Stud nejevila žádný, když jí kat

rval roucho s těla, luzy pustý křik

jí neprobudil z temné tuposti;

ryk hrůzy tenkrát teprv šel jí z úst,

když ruce její útlé uťali,

i obě nohy, katův když jí meč

tvář zhanobil, jak lotos spanilou,

když navždy zkazil div ten přírody,

a ranou ohyzdnou ji proměnil

v škleb hlavy umrlčí, z níž vanul děs!...

Pak nechali ji, krví zbrocenou,

na pustém vyprahlém tom hřbitově,

kam byli zavlekli ji k popravě...

Pal slunce k novým mukám omdlelou

když probudil, když celou bídu svou

teď znova chápala, když bez vlády

jak odhozená, zavržená věc

zde ležela, bez duše jediné,

tak sama, sama ve svém neštěstí,

že přála si, by ještě stál tu kat,

by luza ještě urážela ji,

tu člověčství poznala celou tíž

a viděla, že spása jediná

jest nebytí, a oči zkalené

se k nebi obracely, ke skále

nad hřbitovem tak příkře stojící,

a prosily tu skálu, nebesa,

by na ni padaly, ji pohřbily...

V tom pláč se ozval, Gopa byla to,

za paní přišla, věrně oddaná,

by při ní stála, smrti úzkosti

až chmurné duši její zachvátí...

A Alambuša v hloubi dojata

děkovati chtěla, do výše

zrak pozvedajíc v němé modlitbě –

však slovo náhle v hrdle vázlo jí,

a loktem, který rukou nekončil,

a z něhož krev se její prýštila,

na skálu ukázala vyprahlou,

kde planý rostl fík, a chrapot dral

se z jejích úst, a Gopa hledíc tam

jí šeptala: „Toť Upagupta jest!

Se skály stoupá dolů, přichází!“

A nešťastnice Gopu prosila:

„Při duši tvé tě, Gopo, zaklínám,

mou zastři tvář... Ach, nemám rukou víc,

bych skryla ji, a země tvrdá jest

jak lidské srdce, nechce pohltit

mě neblahou... Mé údy uťaté

skryj také rychle... Přišel posmívat

se bídě mé?“ A Gopa poslušně

svým pláštěm přikryla, co hrůzou teď

se zdálo krvavou, co luzné tak

se někdy zdálo v dobách sladkých, ach

ty krásné nohy, útlé ruce ty,

a zahalila zohyzděnou tvář

svým hrubým závojem, a nechala

jen mroucí oči volně bez krytu,

pak sedla na zem, štkajíc v tichosti.

A zatím Upagupta blížil se,

byl rychle z listí spletl stínidlo

a přinášel je, aby neblahou

před palem slunce chránil mučivým,

však ona ani necítila stín

ten libý, který listí dávalo,

a viděla jen jej, jen jeho tvář

a oči jeho čisté jako květ,

a konečně se takto ozvala

z dna bídy své: „Konečně přicházíš,

však pozdě, ach!.. Kde pýcha krásy mé,

kde těla čar?... Ó, odvrať se a jdi,

i nejkrutější pomsta přesytí

se pohledem na žal a bídu mou!“

On ale snivě jen se pousmál

a sklonil se k ní níže, šeptaje

jak něžná matka děcku chorému:

„Dnes, sestro moje, přišel posléz čas,

bych navštívil tě! Krutě řádil meč,

pych krásy tvé je skácen jako strom,

ti uprchli, jež jeho ovoce

kdys vábilo... Ó, nech je, zapomeň!

Meč duše tvé se dotknout nemohl,

a krása její mukou netratí.

Již mezi tebou nestojí a mnou

lež smyslů, s cesty světla vábící,

a proto k tobě přišel bratr tvůj.“

A míru polibek na čelo vdech’

jí zneuctěné, bledé, krvavé,

a Alambuša něma třásla se

a našla ještě slzu, poslední

už zbylou v útrapě a v mučení,

a mroucí její oči vyprahlé

zas v démantné se hvězdy změnily

a zašeptala: „Ó, můj bratře, dík!“

Stín ale vstoup’ jí zase do zraku

a řekla: „Běda mně, už pozdě je,

vím, ztracena jsem.“ „Nejsi!“ pravil jí,

„vždyť žádné srdce není ztraceno,

jež aspoň jednou vážně zatouží

se vymaniti z hříchu poroby...“

„Já toužila, a proto trpím smrť,“

mu pravila, a snivě zasvitly

jí temné oči, sladce, blouznivě,

bez všeho zmatku smyslů vzrušených,

a kloníc hlavu k prsoum dodala:

„Teď poznávám, že srdce čistota

jest nejkrásnějším darem člověka.

Cos jako světlo ve mně vychází.“

„Pak zemři v míru,“ řekl s úsměvem,

jenž neměl žádný smutek v sobě víc,

„ty opět zrodíš se, a touha tvá

tě povede na pravou cestu pak,

na onu cestu, která vede nás

do lůna toho bytí pravého,

v němž nehrozí už žádné zrození

a žádné vrácení v prach pozemský!

Ó, sestro moje, budiž s tebou mír!“

A po druhé jí vdechl polibek

na bledé čelo... Usměv blažený

zas v očích zahrál jí, a zemřela.

Nad mrtvolou vypukla Gopa v pláč,

on ale klidně vyšel z hřbitova,

neb jeho duch už zase ztrácel se

do hlubin přemítání bezedných

o životě tom vyšším, vnitřnějším,

jejž nepostihne oko ani sluch,

o životě, jenž nikdy nekončí

a změny nezná ani pohromy,

o životě, jenž brány svatyně

své smyslům zavírá, jak smečce psů.

A proto nad mrtvolou neplakal. –