Žalm bolesti.

Kam odešli jste, Světci, se svých oltářů,

kam odešla jsi, Panno svatá, bílá,

s tím sladkým synem svým, jenž v oku božství měl,

proč chrámy záře Vaše opustila?

Proč nenalézám tebe, Bože, nyní již

na nesmírném tvém trůně v nebes slávě,

proč něma příroda, z níž ke mně mluvil jsi –

oh, dej mi odpověď, já prosím nedočkavě...

Proč spustl chrám, proč věčná lampa zhasíná,

proč vůně kadidla mi profanní je,

proč nemohu teď kleknout v prosbě pokorné,

proč všedně zní mi chóru melodie...?

Proč místo božství zřím jen zašlé obrazy,

kdo je to u oltáře v pestrém kroji,

kam sladké, zbožné chvění z ňader zmizelo –

oh, – kde to vše...? – A duše má se bojí...

Sám stojím v chrámě tmavém, pustém, studeném,

jen výdech cítím odešlých a kouře svící –

proč uhasla v mém srdci čisté víry zář,

proč nelze modlit se...? Ó, chvěju se to říci...