Žalm chudých.

Jak chmúrné mračno, příboj mořských vod

náš vzrůstá bědný voj a temný rod;

jsme děti bídy, lidstva povrhel,

toť Kaina znak, jenž hoří z našich čel;

náš křik a vzdech až k nebi vstoupá výš:

„Ó výšin Jehovah, zda neslyšíš?

pod tíží kletby skláníme svou šíj

a blaha neznáme, cos řek nám: žij!

my nevíme, co štěstí úsměv je,

nám není lásky, není naděje;

jdem žití brázdou, jako chodí vůl,

co květ mu, slunce – zná jen pána hůl;

od vzlyků teskných zprahlý jest náš ret,

od prahu boháčů nás honí zpět;

chléb, po němž prahneme; psům dobrý dosť,

jenž hadry naše rvou a naši kosť;

nám bájí jest i klidný spánku sen

i do snů provází nás žal a sten;

nám úzkosť poduškou, hnůj lůžkem zas,

to země dá a nebe déšť a mráz;

svých dětí slzou konejšíme hlad –

kdo za to může, že jich rod jest klat;

jich pláč a štkání srdce naše rvou,

zřít musíme, jak v loktech našich mrou“...

Jest život dlouhý nám a štěstím rov,

a proto toužíme v ten tichý krov;

jsme děti zmaru – zmaru jdeme vstříc,

bez bázně hledíme vždy smrti v líc:

Ta soucit má – a před ní prchá žel,

v ní Bůh se sklání k nám – náš spasitel.