Žalm epigonů.

Co chcem a můžem, jak to vše je málo

s tím srovnáno, co před námi se stalo

od těch, jimž slunce věčné Krásy plálo.

Nad duchů úroveň ční jako hory,

jdou v hloubku, v centru tkví, vše luští spory;

to s Věčností jsou věčných rozhovory.

Jsou kolébka, hrob, umírání, žití,

jak světloška tvé vedle jejich svítí,

a malomocně v noc a zmar se řítí.

Jsou hlubé strže, propasti a světy...

Zda můžem nad ně? Co náš vzruch a vzlety?

Co smrtelnými lze tu říci rety!

Vše vytesáno a vše malováno,

vše vyzpíváno a vše v žulu psáno,

my večer máme, Pane, kde jest ráno?

Jdem za nimi, jdem v boji, resignaci,

za novým jdem a duch se v starém ztrácí

zlým zápasením, každou tuhou prací.

Však jdeme přes všecko a jdeme přece.

Pad’ kámen v hloub a my jsme v kruhy v řece...

O mříž se ubít, je též prchnout z klece!