Žalm eremity.

Svých hněvů řeky valné zadrž, světů Pane,

ať zhasne svaté pomsty žár, jenž v nitru plane;

mrak nenávisti, jenž Tvé skráně stínem vroubí,

ať padne zpět, zkad přišel, v zapomnění hloubí!

Ó viz mě u Svých nohou, k Tobě volám v pláči;

mé slze krví rudnou, – rci, ach, zda to stačí?

Má bolesť oheň jest, jímž srdce mé se čistí,

jak vichr, který pryč rve svadlých květů listí.

Jsem žebrákem – ne, víc! já ztratil věčné nebe,

jsem Prometheus, který k skalám spoutal sebe!

Sup bázně rve hruď moji, pochybnosti šakal;

žel, chudý lup vás lačně v nitra poušť tu vlákal.

Vždy hlodají a s lupu nic je nezapudí,

ni v stínu noc, ni v záři červánkové rudí.

Jak včel teď žahadla to myšlénky v skráň ryjí,

ať den, ať noc jde, trýzně hlod ó nepomíjí.

Ó bolesti, vy všecky, jež sem jdete v děsu,

své ruce rozpínám vstříc, na kříž svůj vás vnesu.

Vím, v žernov zrno padá, nežli vzejde v běli;

vy žernov jste a zrno – zde můj život celý!

Tak vedle starých hrobů nový život zkvétá;

měj země tělo jen – však duch ať k nebi vzlétá!