ŽALM III.

Z svých bojů všech a zápasů jak vytržen

k Tvým nohám klesám,

to kouzlem milosti Tvé přivábený jen

a ne sám.

Tvé nohy v sladké křeči lásky objímám,

kde díry hřebů zejí,

mé naděje, jež unikly mi, nevím kam,

z nich vyrážejí.

Všech vzpomínám, kdož u nich kdysi truchlili,

ať v zoufalství či v pláči,

Tvůj hlas, čím hříšník více zbloudilý,

tím zněl mu sladší.

Kdys Magdalena ve slz hořkém přívalu

se u nich chvěla,

svých vlasů nádheru rvouc v službu, bez žalu,

jen Tvého těla.

Jair u nich zdrcen o pomoc Tvou teskně lkal

v své těžké ztrátě,

a setník pohan vroucně u nich poklekal

a s vírou na Tě.

Viz slz mých stálých příval, s očí mých

jak proudně tryská,

Ty znáš stín minulosti mé, můj skrytý hřích

i bol, jenž srdce stiská.

Mé ztráty, v nichž můj život hyne, vážíš nesmírné,

strach dnů i nocí,

mou víru ceníš, jež se k Tobě toužně pne

Tvou za pomocí.

Tu u Tvých nohou, Vlídný, vytrvat mě nech,

než soud Tvůj přejde,

až z nadějí mých, vzešlých v ran Tvých kořenech,

mír v duši vejde.