ŽALM NADĚJE.

Nechť každý projde pochybností mořem,

nechť každý projde dlouhá lada smutku,

sám zůstaň proto každý se svým hořem:

jeť třeba radosti a síly k skutku.

Jeť třeba radosti a síly k práci,

jež vykoupit má, jež má osvobodit,

jen v slunka svitu z jihu pták se vrací,

jen v slunka svitu můž’ se Vesna zrodit.

Je třeba rány, aby jiskra kmitla,

ran třeba, z kamene by socha byla,

však třeba síť, v níž myšlenka se chytla,

by opatrná ruka dobře skryla.

Tak ptáčník ukazuje pouze ptáka

a sochař sochu – ne však třísky dílny;

v svou hruď uzavři, co se v tobě smráká,

a na venek buď čilý vždy a silný!

Co v tobě sváří se, buď tobě látkou,

co tebe hněte, díla tvého tmelem,

nech vyzuřit se v bouři chvíli krátkou,

leč sluneční jas hárej v díle celém.

Jas hořel vždycky v mučeníků nitru,

jas planul vždy na apoštolů skráni,

jas v srdci měj a ukazuj vždy k jitru

a v noci vždycky zpívej o svítání.

A zakleješ-li pouze paprsk jeden

v své dílo – jistě ono věky přečká,

vždyť sama noc jest jeden hvězdný eden

a černé stíny jsou jen její vlečka.