ŽALM V.

Já po Tvém hlase běžím úzkostliv,

a Ty se dálíš, Pane?!

Já hořím touhou padnout k nohám Tvým,

chlad z Tebe vstříc mi vane!

Jsem plný lítosti, jež hořce zraje,

Ty neusmířen dosavad!

Že v nitru mém čteš všecky boje,

dej zoufalosti mojí znát!

Hle, hrdost moje ve prachu jak plazí se

a spíná k Tobě ruce,

můj vzdor, jenž kdysi cynicky se vysmíval,

teď shroucen v zlé je muce.

Má duše, jež se hříšně veselila,

v šat oblékla se smuteční,

jak poustevník v své cele zavřen navždy,

noc nerozezná ode dní.

Své vášně, památku své hanby, sežehla

jak lodi od loupeží,

a sny své všecky jako ptáky schytala

a zamkla v tmu svých věží.

Teď čeká u Tvých dveří kajícnice,

když nic už z hříchu nehostí,

zda rozpomeneš se na zázrak Lásky

a přijdeš se Svou milostí.