Žalm vánoční
Ježíšku, Dítě!
Můj sladký, dobrý, veliký Kriste!
Tak sladko u Tebe dlít
a v oči tvé čisté
a v jasnou tvou tvář
zanícen zřít!...
Kol voskovic zář
a ticho a pokoj a štěstí!
Och, sladko, tak sladko u Tebe dlít!...
Však venku –
tam zima a chlad
a nesmírná života poušť
a záhad nesmírná houšť
a bezměrný života hlad –
a smrt...
Všude kol – kam oči vidí!
V palácích skvělých,
v chatrčích stmělých,
na cestách polem
zarudlých bolem,
v zahořklých života pláních,
večer i v noci i v hodinách ranních –
všude tam života poušť –
a smrt...
Vidíš ta okna paláců skvělých?
Rudě tak svítí v černou noc!
Výsměchem v bídu chatrčí stmělých
zní píseň těch, kdož mají moc!
V nádherných síních hudba a smích!
V opojném víru sladkých melodií
zažehlá těla v tanci se svíjí,
stříbrné číše zvonivě zvoní,
v parfumu těžkém květy se kloní,
v parfumu těžkém těla se kloní...
A kolem hudba, tanec, smích!
A zíráš, zíráš omámen
na tanec mužů těch a žen,
a nezříš, tancem opojen,
že nad sopkou to tanec jen!
A slyšíš jenom hudbu, smích
a nezříš, že to mam a hřích,
a necítíš v těch klamných snech
pod maskou štěstí – smrti dech...
A venku – venku!
Pod okny paláců vidíš tam v mrazu
pastorků života ponuré řady,
macechou jimž je tato zem!
Zahořklí životem, vychrtlí hlady
po zlém jdou života srázu!
Zažehlé zraky, zaťaté pěsti,
vášnivou krví v tepnách to buší,
prokletí na rtech, černý vzdor v duši,
nenávist v srdci k celému světu,
nenávist v srdci k pánům a všem,
o nichž si myslí, že u nich štěstí
v tom lesku světel, v té vůni květů,
v tom víru žití opojném...
Ponuré řady, zahořklé řady!
Záští z nich čiší, nenávist, hněv!
Do bodu varu zvířená krev
divoce zpívá z rudých cév
jak sýček píseň skřehotavou!...
Myšlenek černých plny jsou duše!...
Ozvěny z lesů temně zní, hluše!...
V příšerném tichu tajemných děsů
nesčetné šelmy budí se z lesů!...
Nesčetné sopky nabity lávou –
v ovzduší všude cítiti krev!...
Ponuré řady, zasmušilé!
Čekají, že teď jejich chvíle,
odplaty chvíle, zúčtování –
doplácet teď že budou páni! – – –
A dumáš, dumáš nový sen
o právu těchto mužů, žen
a nezříš, hesly opojen,
že bezpráví to nové jen,
a slyšíš: rovnost, bratrství –
jak fenix se to v slunci skví –
a nezříš, že to zašílí
zas jenom nové násilí,
že zas to jenom nový plášť,
pod kterým skryta stará zášť!...
A dumáš, dumáš zesmutněn,
jak obojí sní klamný sen:
v palácích skvělých,
v chatrčích stmělých,
obojí žijí
klam melodií,
obojí pijí
z bezvodných studní –
poutníci bludní!...
A zase dumáš zesmutněn:
Kde pravého přec štěstí sen?
A dumáš, dumáš – a pak sám
se tiše vracíš v starý chrám,
kde v tichém světle voskovic
vstříc Dítěte ti září líc...
Ježíšku – Dítě!
Tvůj úsměv tak sladký
a plný je slunného štěstí!
Ó, dej tomu štěstí
i v srdcích lidských zas zkvésti –
ať není jen v ilusích, v snech!
Ať zjasní se života cesty!
Ať nového života dech
zas lidskými zavane městy!
Tvým úsměvem teplým a měkkým
jak ve svitu jarního slunce
ať roztají ledové hory,
by okřál, kdo chorý!
Dej každému, čeho mu nejvíce třeba:
Dej hladovým chleba,
tož pro tělo chleba i pro život duší!
Dej bloudícím nalézti konečný cíl
a nalézti štěstí, jež v dálavě tuší!
A tomu, kdo klesá, zas nových dej sil!
A tomu, kdo smuten, by těšil se zas
i z úsvitu slunce i ze květných krás
i v rozdivných motýlích hrách!
A žádný z těch poutníků bědných
by nezhynul v krajinách ledných,
by nezhynul v půlnočních tmách...
Ježíšku – Dítě!...