ŽALM VII.

Ó chtěl bych umřít ve Tvém odpuštění,

Tvým protknut úsměvem jak oštěpem,

v tom duše mojí sladkém rozzáření!

Tak zůstat věčně ve objetí Tvém

a přižehnutý k srdci otcovskému,

žít přestat sobě, splynout navždy v něm!

Dát proniknout se všechen láskou jemu

a jako nikdy v žití zahořet

tu stejným žárem v Svatých diademu!

Tou žízní věčně aby hořel ret,

Tvé Lásce dát se cele bez výhrady,

v Tvých polibcích se roztouženě chvět!

Být šťasten nemožností Tvojí zrady

a hodem rozkoší Tvých věčně jist

pod liliovým žezlem Tvojí vlády!

Sen o štěstí dál nekonečně příst

a v alleluja archandělů mísit

hlas slzami v hloub prochvělý a čist!

Tak šílit plesem nikdy rozkoší syt,

jak Horebu keř neshořet a plát,

jak fenix láskou vždy se znova křísit!

Ó Bože Lásky! smíš to odpírat?!