Žalm z Babylonu.

Nuž zazpívej nám, otrokyně krásná!

My známe tvoji harfu duhovou.

Tož napni svoje struny barevné

a slunnou písní rozvesel nám svět!

Vrah vyvlékl mne ze školy

a uvrhnul mě do chrámu;

„Tu zpívej davu cokoli!“ –

a přijít ke mně nedá mu!

On vystavěl mu bavidla

a vystrojil mu slavnosti –

dým žalmů mých a kadidla

tich rozplývá se k výsosti.

Kol domu mého, v němž je Bůh,

v dál duní pyšné kočáry,

a v týraný můj toužný sluch

se rouhá smích jen bujarý.

Hlad bídě spílá zrádkyní,

svár bouří chaty nejtišší –

a zvony mojich svatyní

ni žebrák plakat neslyší.

Můj lid je sveden od lhářů

a padá ďáblům v objetí –

já sedím u svých oltářů

a lkám, jak vdova bez dětí.

Ba, jako vdova bez dětí

v svém babylonském zajetí

a plačíc v řízu zedranou,

ždám, kdy můj anděl přiletí...?

„Proč kamenujete mou nevěstu,

mou spanilou, vlídnou a krásnou,

jež kvítí vám sypala na cestu,

v tmu svítila pochodní jasnou? –

Pojď, holubice má, ty’s jako jarní den,

kol tebe růže vinou se a lilije,

jež v údolí snily svůj sen!...

Proč matku svou bijete v drzosti,

jež nad vaší kolébkou bděla

a mlékem vás kojila moudrostí

a lásky vždy píseň vám pěla!

Pojď, milá, pojď! Ty’s vinice má, samý květ!

Na tobě v slunci rudé hrozny uzrály

a radostí opily svět!

Proč kamenujete vy paní svou?

Proč proti ní snujete plány?

To slyšte! Já přísahám přísahou:

Jí nezmohou pekel všech brány!!

Pojď, krasavice má! Jak voj jsi strašlivá!

Vrah prchne před tebou jak hvězdy před sluncem:

Neb štítem tvým věčným jsem Já!