ŽALM ZÁSTUPŮV.

Nám štědrou rukou země na stůl dala

přehojně plodů k hodu života,

nám tvrdé brány otevřela skála

a klenotnice hlubin vstříc se smála

jak přelud, jenž se v ohni mihotá.

Dno moří skryté nám se objevuje.

A mraky, jež vždy byly nad námi,

vzduchové naše loďstvo obletuje

a nad ně v azur propastný v dál pluje,

v tůň, ozářenou slunci, hvězdami.

Svět podmaněný celý nám se vzdává,

ve službě máme živly zkrocené,

slunečních paprsků síť věčně žhavá

smyslným plamenem nás obetkává

a k lásce budí srdce zborcené.

Ve sny nám šeptá rostlinstva dech vonný

a kolébá nás hudba horských řek,

posmrtnou slávou hlaholí nám zvony,

chvilkovým štěstím znějí žití tóny

a těžkým steskem písně pastýřek.

Na černých líchách sklidili jsme dosti,

ač daním oddělujem’ velký díl:

ať trubců dav se s námi dobře hostí,

ať státy kují zbraně vražednosti,

ať naplní se politiků cíl!

Je dosti chleba ve všech brázdách země

a na všech stromech dosti ovoce.

Koberce trav se rozprostřely jemně

z údolí až po zasněžené témě.

Květ jabloní se vrací po roce...

Po robotě nám paže mdlobně klesá:

je příliš jemný pro ni žití květ.

A příliš vysoko i skřivan plesá

až ve vrcholcích azurného lesa,

kde pozemským jej okem nevidět’.

Jsme děti brázd a do své rodné půdy

jak stromy zapouštíme kořeny,

od kolébky jdem’ žitím ve hrob chudý

své uložiti unavené údy,

jež ze země jsou Slovem stvořeny.

A píseň slavná, již nám básník zpívá,

když hymnem život země provází,

nám v duších ozvěnami nedoznívá.

Jsou mrtva pro nás slova opojivá,

od srdcí tvrdých nám se odrazí!

I píseň, již jsme sami kdysi pěli,

své podmanivé kouzlo ztratila.

Jsou potrhány struny, jež v nás zněly,

duch v těle uhasíná, otupělý,

podstata života se zvrátila?

Nám zpívá monotonní šumot strojů,

kladiva úhoz bouří rytmicky,

a těžký dusot ozbrojených vojů

k nám hřměním letí v době nepokojů

jak nových časů rachot hymnický.

Kostely naše slovem lhoucích kněží

se boří, na hlavy nám padají.

Strom víry v srdci, který voněl svěží,

nemocný, bleskem zasažený, leží

a všechny jeho květy zvadají.

Noc duší táhne hluboká a tmavá

a bouří duchovou jsme zmítáni.

V daleku kdesi hoří zora smavá,

však u nás temnoty cár pouhý mává.

V daleku kdesi váhá svítání.

Snad, až se naplní zas’ kdysi časy,

početí božské zemi oblaží,

a v dítěti, jež v prachu cesty hrá si,

nám tajně vzroste zvěstovatel spásy,

jenž oheň s nebe snést’ se odváží.