Žalm Zeleného Čtvrtku

„Zde u vchodu mne chvíli počkejte –

já v zahradu se půjdu pomodlit.“

Tak Kristus děl... Jen třem z nich pokynul,

by dále s Ním šli dovnitř zahrady.

To Petr byl a Jakub a pak Jan –

ti tři, již Proměnění Kristova

na hoře Tábor svědky byli kdys.

Ti s Kristem šli teď v šerou zahradu...

Noc byla teskná, těžká předtuchou,

a těžký byl i starých oliv dech.

I měsíc teď, jenž před tím zvečera

jak bílá lampa planul v azuru,

teď náhle zašel šedý za oblak

a matně jenom šerem prokmital,

jak ve smutečním flóru zahalen.

I olivy své hlavy stříbrné

tím teskným flórem smutku zastřely

a z oliv šerých šero sinavé

se rozlévalo celou zahradou...

V tom šeru Kristus mlčky dále šel

a za Ním tři, jež sobě vyvolil.

Pak pod širokou stanul olivou,

jež z oliv všech zde byla nejstarší,

a řekl třem: „Je smutná duše má

až k smrti... A tak hořký, hořký tak

je kalich strasti, který budu pít...

Jdu modlit se... Vy též se modlete,

by v pokušení pak jste nevešli,

neb hotov sice duch, však tělo mdlé“...

Pak malý kousek ještě odešel,

co kamenem by od nich dohodil.

Tam na kolena padl v pokoře

a k nebeskému Otci modlil se:

„Můj Otče nebeský, stůj při mně teď

v té hodině, jež ze všech nejtěžší.

Jdu vykoupení dílo dokonat,

jež na se vzal jsem věčným úradkem.

Jdu hříchy lidstva vzíti na sebe

a na smír za ně sebe v oběť dát –

Ty, Otče můj, mně k tomu síly dej“...

Tak Kristus modlil se...

V tom najednou

hlas hrůzný zazněl odkuds ze hlubin:

„Ty lidstva hříchy chceš vzít na sebe?

Ty, svatý, čistý, nad vše nejčistší?

A znáš jich počet? Sneseš pekla hnus?

Jsi vševědoucí – nuže tedy viz!“...

Jak z džunglí odkuds, pekla ze hlubin

dav vyřítil se příšer nestvůrných,

jak hrůzná lavina se valí blíž –

a na Krista se všichni sápají...

Och, pekla zplozenci! Co činíte?

To před Kristem kříž staví s chechtotem

a všichni na kříž zlobně věsí se,

by ještě těžší byla kříže tíž...

A stále větší je ta lavina,

nové a nové hříchy valí se,

celého světa hříchy valí se,

hříchy všech lidí, věků, národů...

A duše Krista hrůzou chvěje se:

Ty hříchy všechny vzít má na sebe

a smrtí hrůznou vinu hříchů smýt...

V úděsu náhlém zbledla Krista líc

a srdce zaúpělo v úzkosti:

„Och, Otče, možno-li, nechť odejde

ten kalich ode mne – však nikoliv

jak já chci, nýbrž jak chceš Ty, se staň!“ –

Nic nehnulo se v žalné samotě...

Jen úzkosti pot krápal po skráních...

A Kristus dále k Otci modlil se...

Teď nová bolest srdce sevřela:

Kříž stojí před Ním, och, tak krvavý,

a na něm vidí pníti tělo své,

rozdrané krutě, krutě napjaté,

že žíly všechny v těle praskají.

Na hlavě skleslé z trní koruna,

a každý trn se rdí jak rubínem.

Veliké hřeby trčí z rudých ran

a celé tělo bolně krvácí.

Krev rudá krápe z trnů na hlavě,

krev rudá krápe z hřebů velikých,

krev rudá krápe z ran všech na těle

a rudě barví zemi pod křížem...

A dole pod křížem tři postavy

zří Kristus státi stranou od davu.

Jak v mlhách zří je – přec je poznává,

ač clona smrti zrak již zastírá.

To Jan je Miláček – a vedle ta,

jež slzami mu nohy smývala –

a ta, jež ze všech stojí nejblíže,

to Matka Jeho, ze všech nejdražší!

Ta v němém bolu stojí bez hnutí

jak socha bolesti, zrak žalostný

tam vzhůru na kříž k Němu upřený...

Tu novým bolem stuhlo srdce Mu:

A Kristus zří, jak v hrůzném odraze

bolesti Jeho v srdce Matky žhou:

Co trpí On – to trpí Ona též!

Ty hřeby velké též Ji probily,

ty trny v hlavě Ji též bodají,

ty šlehy bičů stejně pálí Ji,

a všecku bolest, jak On na kříži,

tu všecku bolest Matka cítí též,

a jako z kříže Jeho oči k Ní,

tak Její k Němu hledí žalostně.

A muka Matky zpětnou ranou zas

rvou novou mukou srdce Kristovo

a muka Jeho znova stupňují...

A celé tělo Krista chvěje se,

pot hojnější vždy stéká po skráni,

a třesoucí se znovu šeptá ret:

„Och, Otče, je-li možno, odejmi

ten kalich ode mne – však ne jak já,

ale jak Ty chceš, nechať stane se!“...

A ticho zas... Nic nehnulo se kol...

A přece!... Slyšíš teď?... Co bylo to?...

Snad zahřmělo to v dálce ze mraků?

Či země zachvěla se zděšením?...

Kříž na hoře, hle, ve tmu halí se

a tma se šíří celé po zemi.

Též v zahradě teď tma jest úzkostná...

A ze tmy mluví kdosi ke Kristu,

hlas děsivý, jak z pekel propasti:

„Hleď, hříchy světa chceš vzít na sebe

a tolik muk chceš trpět nesmírných.

A k čemu, rci?... Že lidstvo vykoupíš?

A lepším učiníš, když život dáš?...

Dál v světě bude vládnout smrt a hřích!

Dál bude lidstvo vraždit, zabíjet,

dál bude smilnit, bude mamonit,

dál bude v zášti o sousto se rvát,

dál bude v pýše proti nebi hřmít

a proti nebi vzdorně zvedat šíj.

Tvůj příkaz lásky bude v posměch jen,

a v posměch světu bude i Tvůj kříž

a v nenávisti budou šlapat jej.

A jako Tebe na kříž přibili,

tak stejně na kříž přibijí i ty,

kdož cestou kříže půjdou za Tebou.

V arénách šelmám budou házet je,

pochodně smolné z nich v noc zapálí –

vidíš ty řady hrůzných popravišť?

Nač tedy bereš na sebe ten kříž?

Aby též jiným dals nést jeho tíž?“...

A dále skuhrá hlas ten děsivý:

„Nač chceš ten kříž? – Svět o něj nestojí!“

A Kristus vidí vše... Zří v úděsu

ty tisíce, ty davy bez počtu,

jež pyšnou zvůlí zhrdli Obětí

a svévolně se peklu vzdávají

a místo v život ve smrt věčnou jdou...

A Kristus chví se v hrozné úzkosti:

Tak hrůzná oběť a tak nesmírná –

a pro tak mnohé přece nadarmo!...

Jak černá noc ta krutá myšlenka

se lije nyní v duši Kristovu...

A na srdce jak smrt by sahala...

A nikde těchy, nikde posily!...

A Kristus slyší, jak tam na kříži

rtů zsinalých zní výkřik bolestný:

„Můj Bože, Bože, proč’s mne opustil?“...

Jak blesk by šlehl náhle ze mraků –

však hned zas ve tmě zmizel poděšen:

Tam pod olivou Krista klečet zřel,

tvář v úzkosti až k zemi skloněna,

pot v proudech stékal Jemu po tváři –

však pot ten rudý byl – byl krvavý.

A tolik bylo ho, že celou zem

kol Trpitele rudě zarosil...

A Kristus sténá v hrozné úzkosti

a po třetí tak k Otci modlí se:

„Můj Otče, je-li možno, odejmi

ten kalich ode mne.“ Však oddaně

hned zase dodává v té prosbě své:

„Než nemůže-li kalich minout mne,

leč bych jej pil, tak staň se vůle Tvá!“

A na novo blesk šlehl zahradou

a ozářil ji celou jasem svým

a kříž, jenž před tím krví zbrocený

jak hrůzný zjev stál v temno zahalen,

teď náhle jako slunce zaskvěl se

a byl tak velký, byl tak obrovský,

že od země až k nebi tyčil se...

A Kristus zří: Hle, miliony ruk

se k tomu kříži spíná s úpěním

a miliony rtů ždá toužebně:

„Ty, svatý kříži, spásou naší buď!“...

A Kristus zří ty miliony ruk...

Pak odevzdaně znova zašeptal:

„Již jdu, již jdu své dílo dokonat.

Jen posily mně k tomu, Otče, dej!”

Tmy kolem Krista náhle zmizely.

A měsíc zas stál tiše v azuru

a v šero oliv bílé světlo lil.

A před Kristem jak bílá lilie

teď cherub stál a s teskným pohledem

posily kalich Kristu podával...

Od brány právě kroky zazněly

a břeskla záře rudých pochodní...

A Kristus s tváří bledou, klidný však,

šel zrádci vstříc – vstříc hrůzné Golgotě...