Žalm života.

Jak tu jdeme, ať se skvěje

slunce, ať kol mrákota,

pro sebe z nás každý pěje

pochmurný žalm života.

Jeden do žuly jej tesá

příštím věkům na podiv,

druhý hledem na nebesa

v srdci s díkem, že jest živ.

Ten jej hledá v ruky stisku

a ten v potu tváře své,

ten jej křičí, v divém trysku

vášeň sup když hruď mu rve.

Mučenníci, apoštolé,

vyznavači idejí,

rozsevači v holé pole,

děti sladkých nadějí!

Jdeme stále, jdeme dále,

v hrudi jeden ideal

vykouzlit květ v srdcí skále,

a to náš je svatý Graal.

Třeba padnem. Přes mrtvolu

druh se vzepnout nelení,

nesmrtelné jsmeť my spolu

dračích zubů osení.

Kdo můž’ říci: V mrtvé tiši

hrobů číhá nicota?

Nikdo z těch, kdo tady slyší

hřmíti ten žalm života!