ŽALM.

Na víčka spánek neklesl už dlouho,

a hlava bolí, k prasknutí jsou nervy

napjaty trudem, stesk se valí na ret;

je má zem v bídě, v potupu a kaly

zabředla velmi, rota korupčníků,

kat ohyzdný, ji vlekla ku pranýři,

od hanby k hanbě, jako harapannu,

nevěstku bědnou, cejchy vpálila jí

všech neřestí, jež člověk poznat může,

i zlodějství, i prodajnost, i zrada

jsou u nás, běda, slova běžným zvukem.

Ve Francii tak bylo, revoluce,

ta olbřímí pěst šlachovitá, nežli

na dvéře lidských doupat zaklepala

a k palácům se vzpjala ohromivá

Medusy kštice v rámci ohně, čoudu.

Blesk hněvu švihal a hrom duněl mocně

a bledá hrůza tehda vykročila

za zvuků ryčné, drsné marselaisy

na pochod vítězný a prudce vpadla

jak moře vzduté do měst, vesnic, zámků,

v kláštery kněžské, v damské budoáry,

kde galantní jen šepty zněly kdysi,

své allons enfants břeskla hlasem polnic,

jak povodeň se hnala dál a dále

divoce hučíc svoji drsnou píseň

a širé stopy po ní zůstávaly,

hlav mnoho, sťatých břitkou guillotinou –

nadějí mnoho před ní přeletělo,

jak ptactvo letí před vítězným vojskem,

a mnoho žalob, nářků, proklínání

zůstalo za ní. Bezuzdná a hrůzná

šla bouře krajem, sdraným k nepoznání –

a s ní šla sladkost prutů flaggelantských –

ničila stromy, jež se k nebi vzpjaly,

sehnula trávu. Avšak za ní spělo

svobody slunce, zemi ozářilo –

strom zlomen mnohý, děcko rozesmáté

přečkalo bouři. A jak slunce plálo,

půvabů nových tisíc rozestřelo

nad ruinami starých feudálů.

Po slunci onom, které vzplálo tehda

nad Francií a nový ruch jí vtisklo,

po vzduchu, který bouří očistěný,

po rosách, které zaskvěly se v květech,

já, Pane, volám, pro svou zemi ždám to,

neb svobody už potřebuje slunce,

čistého vzduchu, volných, čistých srdcí,

a pak-li musí býti vykoupeno

jediné štěstí mnohým utrpením,

ohněm a mečem, Pane, vlast mou navštiv,

mrskat-li nutno, mrskej bez úlevy,

by lepší byla, ohněm očistěná

od všelikého hmyzu korupčního,

od pochlebníků, zrádců, svatokupců.

Naději míti, že zas bude lépe,

my bouře přečkáme a všecky strázně,

o naději tu prosím celou duší

a každým nervem, naději tu dej nám,

že budem opět skálou, voda živá

z níž vytryskla kdys v poušti zabloudivším.