ŽALM

O pane, v temnotách já zašeptal Tvé jméno,

U brány zoufalství, kam kráčela má noha,

Já zbožně zašeptal Tvé svaté jméno, Pane!

A duše stišená a plná vůně teskné

Se náhle zachvěla při zvuku Tvého jména,

Při zvuku znějícím jak výčitka v mé ucho!

Já Tobě odumřel, o Pane! Jméno Tvoje

V mé zhaslo paměti, jak lampa dohasíná,

Když olej dohořel a půlnoc jest již blízko.

Já Tobě odumřel, o Pane! V pýše ducha

Já chtěl jsem jíti sám a zkrvácený světem,

Teď klesám k smrti mdlý v Tvou rozestřenou náruč.

A na rtech důvěrné a dýšíc odpuštěním

Se chvěje jméno Tvé, to bílé, vonné, sladké,

Jak v dýmu kadidla a ve chorálu varhan,

To z dětství nejdražší se vrací zase s chvěním

V mé duše zloupený a pustý tabernakul

A dýše úsměvem a dýše odpuštěním.

A není viny již a není více hříchu:

Jak vlna dychtivá, již hráze propustila,

V klín Tvůj o Ježíši, jsem rozlit, v klín Tvé lásky.

Tvůj úsměv laskavý se v sen mé duše schvívá,

Jak parfum umdlený. jenž z skříní starých dýše,

Kde v měkkých hedvábech již celé věky stlívá...

Tvůj jsem, o Ježíši! A až ta chvíle přijde,

Kdy bude bolest má jak vůně vysílená,

Již větry rozstříkly a které více není;

Až bude život můj jak ztichlý hlahol zvonů,

Jež v šero večerní při matutinu znějí,

Co západ zhasíná ve fialových skvrnách:

Tvé jméno zašeptám v té připozděné době,

Tvé jméno důvěrné a bílé, vonné, sladké,

Jak v dýmu kadidla a ve chorálu varhan,

Tvé jméno nejdražší, jež vrátilo se s chvěním

V mé duše zloupený a pustý tabernakul.

By lásku dalo mi a dalo odpuštění!