ŽALM.

Ó Bože (jsi-li), proniká-li k Tobě

hlas našich vlasteneckých advokátů,

národních řečníků a umných veršotepců,

žen blouznivých a čilých žurnalistů,

všech, kteří ve všech tóninách Tě prosí

o svatý plamen nadšení, by spadl

odkudsi s nebes, zážeh srdce, duše

národa všeho k bojům dnešním, příštím –

i kacíře, i syna ztraceného

hlas slyš a vyslyš: Spadne-li ten plamen,

ať padá v srdce cudných milujících,

jichž láska kvete v slohu třicátých let;

ať padne v hrdla spolku při sklenici,

jenž chraplavým si hlasem hejslovaní;

purkmistrům dej jej pro slavnostní chvíle,

vlastencům z profese i advokátům,

těm dej jej, Pane, neboť taký plamen

neškodí celkem: chytne, kmitne, shasne,

a nositel se z něho klidně vyspí

jak z vína, z piva. Ale národ, Pane,

chraň před nadšením tím jak hlízou moru,

před extasí a opilostí ducha

chraň národ, Pane! Tvrdými nás učiň,

tuhými v sobě, chladnými jak ocel,

ta ocel, jež hra leskem labradoru

a nechytá a nehřeje. Jen sláma, dřevo

plamenem vznítí se, však život tratí.

Ta ocel svítí, chladná, lesklá ocel,

odráží slunce úsměvem svým zlatým,

odráží oheň krvavými šlehy,

kdo uhodí v ni, bolest cítí v ruce,

kdo rozpálí ji ve strašlivém žáru,

ten nesmí všetečně se dotýkat jí,

neb ona změní modravou svou barvu

v červenou zhoubu, zničí, spálí všecko,

však sama nehoří. Tu tvrdost dej nám,

ó Pane, hladkou, tvrdost ocelovou –

a jsme-li dosud železem jen měkkým,

nechť dopadá Tvůj perlík v naše tělo,

ať duní to v nás, ať si hřmí ty rány,

ať odletí ty třísky nestatečné,

jimž není dáno ocelí být jednou,

ztvrď, Pane, nás, by příští temné časy

nás našly tak... Ó modrá oceli ty,

z tebe-li bodák, vjede v prsa cizí

a nezlomí se; šavle je-li z tebe,

rozpoltí rázem sebe tvrdší lebku;

dělo-li z tebe, dovede tvůj jícen

mluviti smrtě; můžeš pluhem býti,

tím znakem míru; chirurgovým nožem,

jenž uzdraví, kde musí amputovat;

i drobným pérem, zbraní nejstrašnější,

když nerezaví... Oceli ty modrá,

ty, silná v sobě, na nic nespoléháš,

jen na sebe, jen na tu tvrdost svoji,

tu hrdou, egoistní, chladnou tvrdost –

ó Pane, jsi-li, slyšíš-li a můžeš –

tou ocelí, tou ocelí nás učiň!