Žalmy své zpívám

Já, poutník Věčna,

žalmy své zpívám...

Ó, Věčný!

V jakou to bolestnou zem

zbloudil jsem života lesem

v exilu krutém!

Vždyť přece krásná a dobrá

byla ta země,

když jsi ji stvořil,

ó, Věčný!

Jak jen se změnila v údolí slzí?...

V údolí slzí

pod vrbou smuteční smuten teď sedím,

do dálek zamžených upírám zrak:

Pod vrbou smuteční pozemských běd

umřely pohledy na azur nebe,

umřely pohledy na modré dálky,

umřely pohledy do slunných výšek –

zůstal jen pohled na bídu země...

Věčný! Ó, Věčný!

Proč tolik bídy kol všude?

Proč tolik slzí?

Proč tolik zloby?

Proč tolik krve? –

Odkudsi z dálek vyčítá hlas:

Proč jenom, proč jenom člověk

zapomněl Tebe,

Betlémské Dítě!...

Pokoj a lásku jsi přineslo světu –

co však svět učinil z božských Tvých darů!

Světe! Jak lačný jsi krve!

Neměl jsi dosti těch krůpějí krve,

se skrání svatých jež tenkráte tekly

v Gethsemane?

Neměl jsi dosti té úzkosti duše,

smrtelné úzkosti z úděsných muk,

smrtelné úzkosti z nesčetných vin,

za lidstvo v oběť jež na sebe vzal

Nevinný, Beránek tichý? –

Neměl jsi dosti té krve

v Gethsemane?

Po krvi volal jsi Velkého Pátku?

Nešťastný!

Peklo jsi volal –

a peklo se vřítilo hrůzné!

Slyšíš, jak hučí a vyje?

Vidíš tu zběsilost džunglí,

potoky krve,

požárů záplavy rudé? –

Zvlčilost zrůdná zvlčila svět!...

Lidé, och lidé – jste ještě lidmi!?...

Přitisknut ke zdi z krvavých cihel,

zděšeně patřím v potopu hrůzy,

zděšeně patřím v Golgotu novou,

na lidstva Veliký Pátek...

Nezměrný smutku Velkého Pátku!

Jak moře velká a hořká

bolest je tvoje,

Golgoto hrůzná!

Ale i bezměrně hrůzné je bloudění tvoje,

nešťastné lidstvo!

Pohrdlo’s Dítětem v betlémském chlévě,

pohrdlo’s Obětí na Kalvarii –

v Golgotu sobě jsi změnilo zemi...

Ale pojď!

Pojď ještě jednou na tuto horu,

tolik kde kanulo krve

Nazaretského!

Pohleď teď znova:

Opodál kříže vidíš ten zářící Hrob?

Hle:

Ten,

jehož jsi usmrtil na dřevě kříže,

z tohoto Hrobu živý zas vstal,

nad smrtí Vítěz!...

Je Bílá Sobota,

předvečer Božího Hodu!

Pojď,

klekni zde u Hrobu,

odpros zde bloudění svoje –

pokoř se Zmrtvýchvstalému!

Zanechej titěrných titanských vzdorů,

zanechej ztracenců zoufalých kleteb –-

pokoř se Zmrtvýchvstalému!

Trpký je paria úděl,

sladké je Synovství Boží –

Pokoř se Zmrtvýchvstalému!...

Hle:

obzory jasní se – vidět již dálky...

Vidíš ten duhový, zářivý jas,

s nebe jak obloukem k zemi se klene?

Paprsek slunce se rozkládá v křišťálu vody,

v nádheru barev se rozkládá světlo –

zasvitne světlo i v labyrint temna,

najde niť východu z bludiště poutník!...

Vidíš ten oblouk sedmerých barev,

sedmerých darů milostnou náplň

Svatého Ducha?

Milostný oblouk!

Připni se k němu!

Pokoj a mír zas snese se v srdce,

pokoj a mír zas zavládne v zemi –

pokoj a mír a láska a milost.

Království

Svatého Ducha...

Obzory jasní se –

i země jasní se

v exilu teskném!...

Já, poutník Věčna,

do dálav hledím

a žalmy zpívám

o Božském Dítěti v betlémských jeslích,

o velké úzkosti v Gethsemane,

o velké Oběti na Kalvarii,

o velkém Vítězi nad smrtí sinnou,

o velké štědrosti Svatého Ducha...

Žalmy své zpívám

a dumám rozteskněn

o velkém nevděku,

o velkém bloudění

toho, pro nějž to všecko se stalo...

Ale i o velkých návratech zpívám...

Já, poutník Věčna,

žalmy své zpívám...