ŽALNO MYSLIT.

Žalno myslit na celý řád světa,

žalno myslit mi na celý život. –

Od dětství jen samý strach a pouta,

samá marná touha, marné naděje –

a teď neustálé utrpení,

utrpení jen,

mimo život, prostřed čtyřech stěn!

Kdybych aspoň věděl, co že jsem,

kdybych aspoň věděl, co že budu!

Ta nejistota od zrození k smrti,

ten dramatický chaos v erotickém žití,

ta nejistota v celé lidské snaze,

neznámost účelu a perspektivy!

A pak-li klam je všechno – k čemu snažení?

Když všeho obsahem jen illuse,

když všeho výsledkem jen vzpomínka,

k čemu to vše, k čemu, ach, k čemu vše?

K čemu je život, je-li cílem smrt?

Žalno myslit na celý řád světa,

žalno myslit mi na celý život...

Po všem tom boji s vlnami a tmou,

a vichřicí a deštěm, v stálém kymácení,

na rozbouřeném moři života –

při stálém vyhlížení břehu, v mořské nemoci –

teď jenom vrak na výspě uvázlý,

k zlé smrti v opuštění odsouzený vrak! –

Víření všeho slyším kolem hlavy,

co žil jsem, toužil, bojoval a trpěl – –

vzdáleně slyším, jak ruch ulice

při oknech zavřených v tiché celle –

a smutno ze všeho, tak smutno ze všeho mi je,

strašlivě smutno, že bych zemřel...

Kdybych aspoň věděl, co že jsem,

kdybych aspoň věděl, co že budu –

snad by se dalo smířit s osudem

a nalézt účel i v tom utrpení – – –

Kdybych jak Job uslyšel aspoň hlas,

který by s hůry volal, že se rouhám!

Ale ta nejistota od zrození k smrti –

ta možnost marnosti všech protrpěných běd!

Vše pomine snad, zajde... Jak křik ulice,

jíž masopustní vřava prochází,

teď rozbouřený, jasný, okny otřásá –

už vzdaluje se, temní, jednotlivý výkřik

pronikne jasněji – i ten už tlumí se,

hluchne a smutní – vše se vzdaluje,

slabší a slabší, hlušší, smutnější –

výkřiky jednotlivé, jako zakřiklé

sem pronikají – smutně doznívá

poslední hluk z ulicí vzdálených...

Až zůstane jen cos’, jak šalba slyšení,

illuse ruchu – ticho v hlavě vše,

ticho a smutno – že se člověk ptá:

Zda vskutku zde zněl silný onen hřmot,

to výskání, ty salvy bláznivé –

vše jak by nikdy bylo nebylo...

To je snad celý život, celá lidská snaha,

radost i žal, rozkoš i utrpení...

Žalno myslit na celý řád světa,

žalno myslit mi na celý život –

a teskno, strašno stát na sklonku žití,

živořit, doživořovat uprostřed čtyřech stěn,

bez mládí žitého, bez stvořeného díla – – –

Kdybych aspoň věděl, co že jsem,

kdybych aspoň věděl, co že budu!